„Pospěšte si, pokud chcete toto gesto skutečně učinit.“ Když polský premiér Donald Tusk v Berlíně oslovil nového německého kancléře Friedricha Merze, nešlo o diplomatickou frázi. Šlo o varování. Každý den totiž umírá v Polsku zhruba dvacet lidí, kteří přežili nacistický teror – a s nimi mizí i poslední šance na jakékoli odškodnění.
Šedesát tisíc, pak padesát tisíc, pak…
V červenci 2024 slíbil tehdejší kancléř Olaf Scholz podporu pro přeživší oběti. Tehdy jich v Polsku žilo 60 000. Dnes je to 50 000. Prostá aritmetika: zmizelo deset tisíc lidských osudů. Většině z nich bylo přes devadesát let. Čekali osmdesát let – a možná se nedočkají.
Tusk proto tentokrát nepřišel s astronomickými požadavky na reparace, které jeho předchůdci vyčíslili na 6,2 bilionu zlotých. Místo toho apeloval na něco konkrétnějšího: humanitární gesto. Koncept, který se v polsko-německých vztazích skloňuje už delší dobu, ale dosud zůstal jen u slov. „Pokud brzy nedostaneme jasnou odpověď, zvážím, že Polsko uspokojí tyto potřeby z vlastních prostředků,“ nechal se slyšet polský premiér.
Právní dokumenty versus morální dluh
Merz zůstal opatrný. Na tiskové konferenci sice uznal „historickou odpovědnost vůči sousednímu Polsku“, ale konkrétní částky odmítl jmenovat. A zopakoval mantru, kterou Berlín opakuje už roky: otázka reparací je z německého pohledu „právně i politicky definitivně vyřešena“.
Tusk na to reagoval připomínkou, že vzdání se reparací v roce 1953 komunistickým režimem „nebylo rozhodnutím v duchu polského lidu, protože polský lid tehdy neměl co říct“. V Polsku jsou proto „všichni bez výjimky“ přesvědčeni, že země nedostala odškodnění za ztráty a zločiny z druhé světové války.
Rozdíl mezi oběma pozicemi je zásadní. Zatímco Polsko mluví o morálním dluhu, Německo se drží právních dokumentů. Jenže právo a spravedlnost nejsou vždy totéž – zvlášť když jde o šest milionů mrtvých.
Šest milionů důvodů
Během druhé světové války zahynulo přibližně šest milionů polských občanů, včetně tří milionů polských Židů. Žádná jiná země neztratila v poměru k celkové populaci tolik lidí. Německá okupace znamenala systematické ničení, deportace, nucené práce a holocaust. Varšava byla po Povstání v roce 1944 doslova srovnána se zemí – dům po domu, ulice po ulici.
Německo sice vyplatilo stamiliardy eur jako odškodnění různým skupinám obětí, ale Polsko – na rozdíl třeba od České republiky – nikdy nedostalo komplexní kompenzaci. Česko-německá deklarace z roku 1997 stanovila, že obě strany nebudou své vztahy zatěžovat politickými a právními otázkami z minulosti. Polsko takovou dohodu nemá. A možná právě proto se otázka vrací znovu a znovu.
Památník nestačí
Merz a Tusk se shodli alespoň na jednom: v Berlíně má vzniknout stálá památka polským obětem války. Projekt je zatím v rané fázi plánování, realizace potrvá roky. To je hezké gesto – ale pro devadesátileté přeživší málo hmatatelné. Ti potřebují peníze na léky, péči, důstojný život. A potřebují je teď, ne za pět let.
Německá vláda údajně připravuje balíček v hodnotě několika stovek milionů eur jako gesto vůči Polsku – bez formálního uznání reparačních nároků. Jenže i tady platí: dokud není podepsáno, není nic jisté.
A čas běží. Každý den umírá dvacet lidí, kteří by mohli být posledními příjemci německého „gesta“. Pak už bude pozdě na cokoli – kromě památníků a proslovů.
Zdroj info: n-tv.de
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
