Na bruselském summitu premiér Petr Fiala odmítl návrh Evropské komise na snížení emisí skleníkových plynů o 90 procent do roku 2040. Česká vláda tvrdí, že tento cíl je nerealistický a ohrožuje průmysl. Zatímco v Praze se mluví o ekonomických rizicích, emise v Česku klesají rychleji, než se očekávalo. Jaká je tedy skutečnost?
Devadesát procent: Cíl, který nikdo nechce
Evropská komise přišla loni v létě s návrhem, který by měl zásadně překopat klimatický zákon EU. Hlavní číslo: snížení emisí o 90 procent oproti roku 1990 do roku 2040. Původně se o tom mělo hlasovat už v září, ale debata se protáhla až na říjnový summit. A tam Fiala jasně řekl ne.
„Za Českou republiku jsem ve svém vystoupení jednoznačně odmítl návrh cíle pro rok 2040 ve výši 90 procent,“ prohlásil premiér. Podle něj návrh ignoruje bezpečnostní a geopolitickou situaci. Ministr životního prostředí Petr Hladík pak dodal, že pro Česko by bylo realističtější cílit na 83 procent. Zajímavé je, že žádná země se zatím k devadesátiprocentnímu cíli nezavázala.
Průmysl varuje, ale čísla mluví jinak
České průmyslové asociace bijí na poplach. Podle nich by cíl ohrozil konkurenceschopnost a samotnou existenci klíčových odvětví – sklářství, ocelářství, chemie, výrobu cementu. „Pro tyto sektory v současnosti neexistují dostupné a ověřené technologie,“ argumentují zástupci firem. Návrh komise prý znamená dekarbonizaci průmyslu o deset let dříve, než se plánovalo.
Dramatické varování. Jenže realita vypadá trochu jinak. V roce 2023 klesly celkové emise skleníkových plynů v Česku na 98,5 milionu tun ekvivalentu CO2 – nejnižší hodnota od roku 1990. Meziročně to byl propad o 15 procent, tedy o 17,5 milionu tun. Poprvé od sametové revoluce jsme se dostali pod hranici sta milionů tun. A předběžné údaje za rok 2024 naznačují, že trend pokračuje. Jinými slovy: emise klesají rychleji, než kdokoli očekával. Přinejmenším v sektorech zahrnutých do evropského systému obchodování s emisními povolenkami. Energetický sektor dokonce počítá s plnou dekarbonizací krátce po roce 2040. Takže otázka zní: je problém v cíli, nebo v tom, že nevíme, jak ho dosáhnout?
Co vlastně Česko chce?
Vláda mezitím schválila aktualizovaný Vnitrostátní plán v oblasti energetiky a klimatu. Cíle do roku 2030 zahrnují 30,1procentní podíl obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energie a ukončení výroby elektřiny a tepla z uhlí do roku 2033. Novela energetického zákona zjednodušuje instalaci fotovoltaiky – hranice pro povinnost mít licenci a stavební povolení se zvýšila z 50 na 100 kilowattů.
Česká republika tedy aktivně přechází na obnovitelné zdroje. Zároveň ale na evropské úrovni prosazuje změny v systému obchodování s emisními povolenkami a odmítá ambicióznější cíle. Je to pragmatismus, nebo rozpolcenost?
Klíčové rozhodnutí se očekává 4. listopadu, kdy se sejdou ministři životního prostředí EU. Do té doby bude pokračovat politická debata – ostrá, jak už to v Česku bývá. Vláda i hlavní opoziční hnutí varují před ekonomickými dopady. Ekologické organizace naopak připomínají, že klimatická změna už teď přináší vlny veder, sucho a extrémní srážky.
Realita versus ambice
Paradox celé situace? Česko plní své závazky rychleji, než se čekalo, ale zároveň tvrdí, že další krok by byl nerealistický. Možná proto, že mezi rokem 2030 a 2040 je obrovský rozdíl. Možná proto, že technologie pro některá odvětví skutečně chybí. Nebo možná proto, že nikdo nechce být první, kdo řekne ano – a pak zjistí, že to nejde.
Co z toho plyne? Že debata o devadesáti procentech teprve začíná. A že odpověď na otázku „je to reálné?“ závisí na tom, koho se zeptáte – a jestli se díváte na čísla z minulosti, nebo na vizi budoucnosti.
Zdroj info: euractiv.cz, mzp.gov.cz, vlada.gov.cz
Autor: Petr Poreba
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
