Evropská unie dlouho sloužila jako světový strážce klimatu, s ambiciózními cíli, které inspirovaly celý svět. Teď ale čelí realitě: vnitřní spory, ekonomické tlaky a konkurence z Číny ohrožují její vliv.
Evropská unie se v posledních letech stala symbolem zelené transformace. Pamatujeme si rok 2019, kdy Evropský ekologický úděl – neboli Green Deal – nastínil cestu ke klimatické neutralitě do roku 2050. Cíle jsou jasné: snížit emise o 55 procent oproti roku 1990 do roku 2030 a nově se mluví o 90 procentech do roku 2040. Tyto ambice nejsou jen slova na papíře. Podle dat Evropské komise z roku 2024 klesly emise v EU o 1,8 procenta oproti předchozímu roku, celkově jich bylo o 37 procent méně než v roce 1990, kdy dosáhly 3,4 miliardy tun CO2. Přesto poslední kvartální zprávy ukazují nárůst v sektorech jako domácnosti a energetika. EU se otepluje dvakrát rychleji než světový průměr a v roce 2024 extrémní počasí postihlo přes 400 tisíc lidí – od katastrofálních povodní po vlny veder.
Proč EU ztrácí dech?
Historicky byla EU klimatickým lídrem, který vytyčoval standardy pro celý svět. Systém EU ETS, kde firmy obchodují s povolenkami na emise CO2, pomohl snížit emise ekonomicky efektivně – dražší povolenky nutí k inovacím. Podobně mechanismus CBAM, clo na dovoz emisně náročného zboží, brání „úniku uhlíku“, kdy by se výroba přesunula do méně regulovaných zemí. Ale co teď? Dnes stojí EU před klíčovým vyjednáváním o 90 – ti procentním cíli. Česká republika, spolu s Polskem, Slovenskem a Maďarskem, hlasování zablokovala a volá po důkladnějším posouzení dopadů. Proč? Protože pro energeticky náročné země jako naše to znamená riziko až 30 – ti procentního zásahu do HDP, jak varuje Česká národní banka.
Příčiny jsou složité. Rychlé zhoršování klimatu – extrémní jevy, které jsme viděli loni – tlačí na rychlejší akci, ale vnitřní nejednota EU vše brzdí. Rozdílné ekonomické struktury hrají také svoji roli: zatímco Německo investuje miliardy do zelených technologií, my v Česku závisíme na průmyslu a fosilních palivech. Přidejte k tomu růst populismu – pravicové strany kritizují ekologické ambice jako útok na životní úroveň. A pak je tu Čína: s 10 miliardami tun emisí, což je 27 procent globálních, ovládá zelené technologie a suroviny. USA, druhý největší emitent, se vrací k vlastním prioritám. Ztrácí vliv, protože její nástroje jako NDC – národně stanovené příspěvky v Pařížské dohodě – nestačí proti konkurenci.
Dopadne regulace na rodiny?
Pro Česko to není abstraktní debata. Zvýšené ceny emisních povolenek v EU ETS 2, které teď zahrnuje i dopravu a budovy, ohrožují domácnosti – energetická chudoba se stává realitou pro nízkopříjmové rodiny. Průmysl, od oceláren po automobilky, čelí ztrátě konkurenceschopnosti. Na druhou stranu, Svaz průmyslu a dopravy ČR upozorňuje, že při správném řízení by zelená transformace mohla zvýšit HDP a vytvořit nová místa.
Greenpeace volá po ještě ambicióznějších 90–95 procentech snížení a varuje před odkládáním. My, Evropané, jsme v pasti: chceme být nejzelenější, ale platíme za to první.
COP30 v Brazílii přijde brzy a může být šancí na posílení financování pro rozvojové země. Ale bez kompromisu – mezi ekologií a ekonomikou – riskujeme, že náš vliv opravdu roztaje jako ledovec v létě.
Výhled není růžový, ale není ani beznadějný. Pokud EU najde rovnováhu, jako v minulosti s Green Dealem, můžeme se vrátit do hry silnější. Klíčem je koordinace: fondy jako Modernizační fond nebo Fond pro spravedlivou transformaci mohou zmírnit dopady i v Česku. Jinak? Plné spuštění CBAM od ledna 2026 udeří na dovozce surovin a zvýší náklady. Politické změny v USA nebo napětí s Čínou to jen zkomplikují. My v Česku musíme být aktivní – nejen blokovat, ale navrhovat. Jinak se ocitneme na okraji, zatímco svět pojede dál.
Foto: Josef Neštický
Autor: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Zdroj info: Politico.eu, ec.europa.eu, ČNB
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
