Evropa se ocitá na rozcestí. Nová obchodní dohoda s USA, uzavřená v srpnu, vyvolává otázky ohledně strategické závislosti, kterou někteří přirovnávají k čínskému „století ponížení“ z 19. století. Je to skutečně začátek úpadku, nebo jen bolestivý, ale nezbytný krok k zachování stability?
Dohoda, která rozděluje
Evropa se ocitla v situaci, kdy každý tah může znamenat ztrátu klíčové figury. V srpnu jsme byli svědky jednoho takového tahu – obchodní dohody mezi EU a USA, která má zabránit celní válce, ale za cenu, kterou mnozí považují za příliš vysokou. Spojené státy uvalily 15% clo na většinu evropského zboží, v citlivých odvětvích jako ocel a hliník dokonce až 50 %. Na oplátku EU odstranila cla na americké průmyslové výrobky a otevřela trh pro jejich zemědělské produkty. Navíc se zavázala k nákupu amerického zkapalněného plynu, ropy a jaderných materiálů za 750 miliard USD do roku 2028 a k investicím v USA ve výši 600 miliard USD. Je to kapitulace, nebo rovnocenná dohoda?
Historická ozvěna: Od Číny k Evropě
Abychom pochopili, proč se mluví o „století ponížení“, musíme se podívat do minulosti. V 19. století Čína pod tlakem západních mocností přijímala nerovnoprávné smlouvy, které ji připravily o suverenitu. Dnes se tento termín přenáší na Evropu, která podle kritiků ztrácí strategickou autonomii. Není to jen o clech. Jde o hlubší závislost na USA, ať už v bezpečnosti, nebo v energetice. Když se podíváme na historii EU, vidíme řadu krizí – od finančního krachu v roce 2008 přes Brexit až po pandemii a válku na Ukrajině. Každá z nich nás oslabila a ukázala, jak křehká je naše jednota. Nyní se zdá, že místo posílení vlastní pozice jsme se stali více závislými na transatlantickém partnerovi.
Ekonomická realita
Podle statistik Eurostatu roste HDP EU v roce 2025 pouze o 1,1 %, což je slabý výkon ve srovnání s minulými dekádami. Obchodní bilance vykazuje přebytek 2,8 miliardy EUR za červen 2025, ale i ten klesá. Americká cla mají přímý dopad i na Českou republiku – růst naší ekonomiky se podle odhadů Svazu průmyslu a dopravy ČR zpomalil o 0,2 procentního bodu a příští rok by mohl klesnout až o 0,39 %. Strojírenství, elektronika či farmacie, pilíře našeho exportu, dostávají ránu. Některé firmy dokonce přesouvají výrobu za oceán, což je varovný signál. Jak dlouho můžeme takové ztráty unést?
Zároveň EU masivně investuje do obrany. Všechny členské státy NATO v EU plní cíl 2 % HDP na obranu, Česko dokonce míří na 2,2 %. Celkové výdaje EU na obranu dosáhly v roce 2024 330 miliard EUR, což je o 30 % více než před rokem 2022. Evropský obranný fond navíc vyčlenil 1,06 miliardy EUR na výzkum. Chráníme tím skutečně svou suverenitu, nebo jen posilujeme závislost na americkém vojenském vybavení?
Kompromis, nebo podrobení?
Reakce na dohodu jsou jako počasí v březnu – každý den jiné. Evropská komise v čele s Ursulou von der Leyenovou ji obhajuje jako nutný kompromis, který zabránil obchodní válce. Podobně to vidí i část podnikatelů, například Evropská asociace výrobců automobilů (ACEA), která vítá snížení cel na auta z 27,5 % na 15 %. Ale co na to ostatní? Francouzský premiér François Bayrou mluví o „temné dni“ a volá po tvrdší reakci. Německý kancléř Friedrich Merz varuje před „drtivými dopady“ na průmysl. Maďarský premiér Viktor Orbán dohodu otevřeně kritizuje, zatímco Itálie ji opatrně podporuje jako prevenci chaosu.
A co my v Česku? Postoj je pragmatický. Oceňujeme, že se podařilo odvrátit nejhorší scénáře, ale dopady na náš export jsou cítit. Jak dlouho budeme balancovat mezi loajalitou k USA a potřebou chránit vlastní zájmy? Geopolitičtí analytici upozorňují, že klíčem k této nevyvážené dohodě je naše závislost na americké podpoře – ať už v konfliktu na Ukrajině, nebo v obranné politice.
Čtyři cesty pro Evropu
Stojíme před rozhodnutím, které může určit naši budoucnost na desetiletí dopředu. Lze předpokládat několik scénářů, jak se situace může vyvíjet. První je strategické probuzení – EU by mohla využít vnější tlaky k posílení integrace, navýšení obranných kapacit a technologické soběstačnosti. Druhý scénář je stagnace – vnitřní rozepře a populismus nás budou brzdit, jak jsme toho byli svědky už po Brexitu. Třetí možností je rostoucí napětí s USA, které by nás donutilo budovat vlastní obranné struktury, ale za cenu ekonomických obětí. A konečně čtvrtý scénář – Evropa jako „zelená a digitální pevnost“, která se zaměří na udržitelnost a vlastní trh, ale omezí globální angažovanost.
Čas na rozhodnutí
Evropa čelí otázce, zda je nová obchodní dohoda s USA jen dočasným kompromisem, nebo prvním krokem k dlouhodobé ztrátě suverenity. Historie nás učí, že slabost se platí draze – ať už v Číně před dvěma stoletími, nebo u nás po finančních a geopolitických krizích posledních dekád. Máme šanci se z této situace poučit a posílit svou strategickou autonomii?
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Autor: Marek Hájek
Zdroj info: Politico.eu, Forbes.cz, Eurostat, ČTK a ČSÚ