Místo dětského hřiště obchoďák: Kam zmizelo dětství venku?

Historie a současnost hřišť

Pamatujete si ještě ta stará betonová hřiště z dob socialismu? Tvrdé dopady, kovové trubky a žádná bezpečnostní pravidla. Od 90. let se ale hodně změnilo. Po vstupu do EU jsme přijali přísné normy, které donutily obce a města staré relikvie demontovat a nahradit je bezpečnými prvky. Dnes už na mnoha místech najdete hřiště z akátového dřeva, s měkkými dopadovými plochami a často i s prvky pro děti s postižením. Jak ukazují data, v Praze samotné spravují městské části a magistrát přes 1000 hřišť, přičemž například Praha 6 jich má 87. A přesto máme pocit, že něco chybí.

Přinejmenším polovina hřišť v ČR ale podle zpráv Sdružení českých spotřebitelů není v optimálním stavu. Proč? Údržba je drahá, revize přísné a někde se prostě na opravy peníze neseženou. A tak se místo dětského smíchu ozývá ticho – nebo hluk stavebních strojů, když se na místě hřiště staví něco „výnosnějšího“.

Tlak developerů: Hřiště versus obchodní centra

Není tajemstvím, že veřejný prostor je v hustě osídlených oblastech vzácný. Developerské projekty, ať už jde o bytovky nebo obchodní centra, často dostávají přednost před hřišti. Oficiální statistiky o úbytku venkovních hřišť kvůli komerčním plochám sice chybí, ale faktory jsou jasné. Vysoké náklady na provoz hřišť, stížnosti na hluk nebo vandalismus a hlavně ekonomický tlak – to všechno hraje roli. Není náhoda, že v obchodních centrech rostou jako houby po dešti vnitřní herní koutky. Jsou čisté, bezpečné, pod střechou. Ale za jakou cenu?

Přesun dětí z venkovních hřišť do kontrolovaných komerčních prostor má své stinné stránky. Odborníci na dětský vývoj varují, že volná hra na čerstvém vzduchu je klíčová pro motoriku, sociální dovednosti i psychické zdraví. Když se děti místo na prolézačkách honí jen po umělých kobercích v nákupním centru, něco se ztrácí. Spontánnost. Kontakt s přírodou. A možná i kousek dětství.

Kdo bojuje za venkovní hru?

Naštěstí, ne všude hřiště mizí. Obce, města i soukromý sektor se snaží držet krok. Například společnost Lidl v roce 2025 postavila v rámci projektu „Rákosníčkova hřiště“ 100 nových hřišť po celé ČR. Ministerstvo pro místní rozvoj zase nabízí dotace na obnovu veřejných prostor, a Nadace ČEZ přispívá částkami až 2 miliony korun na rekonstrukce přes program Oranžové hřiště. Asociace výrobců hřišť a sportovišť ČR (AVHS) navíc pomáhá zajistit, aby nová hřiště splňovala všechny bezpečnostní standardy.

A co víc, roste trend participativního plánování. V Praze a dalších městech se do návrhů hřišť zapojují rodiče i samotné děti. Výsledek? Hřiště, která nejsou jen bezpečná, ale i originální – často tematická, s přírodními prvky, které lákají k dobrodružství.

Co s tím?

Představme si, jaké by to bylo, kdyby naše děti vyrůstaly pouze mezi čtyřmi stěnami obchodních center. Pravda je, že komerční prostory nejsou nutně zlo. V nepříznivém počasí nebo v oblastech, kde venkovní hřiště chybí, mohou být užitečným doplňkem. Ale nahradit volnou hru venku nemohou.

Budoucnost, jak naznačují trendy, není úplně černá. Na základě současného vývoje lze odhadovat, že se budou dál stavět kvalitní, inkluzivní hřiště, která budou víc zapojovat komunitu. Zároveň ale zůstane tlak na financování a údržbu. Pokud chceme, aby dětství venku přežilo, musíme jako společnost hledat rovnováhu – mezi ekonomickými zájmy a potřebami našich dětí.

Dětství venku nezmizelo, jen hledá cestu

Dětství venku v České republice není zcela ztraceno, i když se mění. Tlak developerů a komerčních prostor je reálný, ale zároveň vidíme snahu obcí, neziskovek i soukromých firem vracet hřištím život. Možná je na nás, abychom si uvědomili, že hřiště nejsou jen prolézačky a skluzavky, ale investice do budoucnosti našich dětí.

Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT

Autor: Petr Poreba

Zdroj info: Sdružení českých spotřebitelů, AVHS