Summit NATO v Haagu, který proběhl 24.–25. června, je možná nejdůležitější schůzkou aliance za poslední desetiletí. Prezident Donald Trump tlačí na bezprecedentní zvýšení výdajů na obranu až na 5 % HDP, zatímco evropské země, včetně České republiky, balancují mezi obavami z oslabení americké podpory a nutností posílit vlastní obranu. Je NATO skutečně na pokraji kolapsu, nebo může tato krize paradoxně vést k jeho obrodě?
Tlak na spojence sílí
V Haagu se sešlo 32 členských států NATO, aby řešili budoucnost aliance v době, kdy geopolitické napětí dosahuje vrcholu. Válka na Ukrajině pokračuje, hybridní hrozby ze strany Ruska a Číny narůstají a americký prezident Donald Trump znovu otevírá starou otázku: Proč by USA měly nést hlavní břemeno obrany Evropy? Jeho návrh na zvýšení výdajů na obranu až na 5 % HDP – z toho 3,5 % na přímé vojenské výdaje a 1,5 % na infrastrukturu či kyberbezpečnost – je jako hod granátem do již tak napjaté debaty. Jak ukazují data, zatímco 23 zemí včetně České republiky splnilo v roce 2024 cíl 2 % HDP, nový ambiciózní cíl je pro mnohé nepředstavitelný. Španělsko a další státy už naznačily, že takový skok považují za nereálný.
Historie krizí: NATO vždy přežilo
Není to poprvé, co NATO čelí existenční krizi. Vzpomeňme na Suezskou krizi v roce 1956, kdy se USA a evropští spojenci rozcházeli v klíčových zájmech, nebo na odchod Francie z integrované vojenské struktury v roce 1966 pod vedením Charlese de Gaulla. I válka v Iráku v roce 2003 odhalila hluboké strategické neshody. Pokaždé se aliance dokázala adaptovat – posílením koordinace, úpravou strategií nebo hledáním nové jednoty tváří v tvář společné hrozbě, jako byla třeba ruská agrese po roce 2014. Jenže dnes je situace jiná. Kombinace Trumpova transakčního přístupu, kdy NATO vidí spíše jako obchodní dohodu než strategické spojenectví, a rostoucího zaměření USA na Indo-Pacifik místo Evropy, představuje bezprecedentní výzvu.
Česká republika se v této hře snaží držet pevnou pozici. Poprvé v roce 2024 jsme splnili cíl 2 % HDP na obranu, a podle aktuálních údajů vynakládáme v roce 2025 přibližně 2,08 až 2,1 % HDP, což odpovídá zhruba 160,8 miliardám korun. Plán je jasný – do roku 2030 dosáhnout 3 % HDP s meziročním nárůstem o 0,2 %. Prezident Petr Pavel a ministryně obrany Jana Černochová opakovaně zdůrazňují, že ČR je připravena diskutovat i o ambicióznějších cílích, pokud budou na summitu přijaty. Ale za jakou cenu? Vyšší výdaje na obranu znamenají tlak na státní rozpočet, což může omezit investice do školství či zdravotnictví. Na druhou stranu, modernizace armády a zaměření na protivzdušnou obranu nebo kyberbezpečnost jsou nezbytné v době, kdy hybridní hrozby nejsou jen teorií, ale každodenní realitou. A přinejmenším pro české firmy v obranném průmyslu by to mohlo přinést nové zakázky a příležitosti.
Trumpův postoj k NATO, který během kampaně v roce 2024 i po nástupu do úřadu znovu oživil, je jako dvousečný meč. Na jedné straně hrozí, že USA omezí svou vojenskou přítomnost v Evropě nebo dokonce zpochybní závazky podle článku 5 o kolektivní obraně, pokud spojenci nesplní jeho požadavky. Na druhé straně někteří analytici vidí v tomto tlaku paradoxní příležitost – katalyzátor pro posílení evropské obrany a větší strategickou autonomii. Proč bychom se měli spoléhat jen na americký deštník, když můžeme postavit vlastní pevnost? Otázka však zní, zda Evropa na takový krok má kapacitu – a hlavně politickou vůli. Zatímco ČR a další země východního křídla NATO hrozbu Ruska cítí na vlastní kůži, státy jako Španělsko ji vnímají spíše jako vzdálenou.
Když se podíváme na možné scénáře budoucnosti NATO, nabízí se několik cest. První je optimistická – Evropa navyšuje výdaje, zlepšuje své schopnosti a USA zůstávají klíčovým spojencem, i když s upravenou rolí. Druhý scénář je temnější – rozpory ohledně financí a strategie vedou k fragmentaci, USA omezují podporu a nacionalismus v alianci sílí. Třetí možností je přechod k silnějšímu evropskému pilíři NATO, kde by Evropa převzala větší odpovědnost, ale otázka jaderného odstrašení zůstává otevřená. A konečně čtvrtý scénář – transformace NATO na multidoménovou alianci, která se zaměří nejen na klasickou obranu, ale i na kybernetické, kosmické či klimatické hrozby. Jak ukazují expertní odhady, žádná z těchto cest není zaručena.
NATO už v minulosti čelilo krizím, které se zdály nepřekonatelné, a přesto je zvládlo. Dnes však stojí na křižovatce, kde se střetává Trumpův transakční přístup, evropské obavy z oslabení americké podpory a rostoucí hrozby od Ruska a Číny. My v České republice víme, co znamená být na východní hranici aliance, a proto podporujeme navyšování obranných výdajů. Dokáže NATO najít novou jednotu, nebo se poprvé skutečně přiblíží kolapsu?
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Autor: Josef Neštický
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
