Pravice? Nedávno ministr dopravy Martin Kupka prohlásil, že o ni není zájem. Přinejmenším je jisté, že není v nabídce. Vláda Petra Fialy je směsí pragmatismu, meritokracie, byrokracie a ideové vyprázdněnosti. Jediným náznakem pravicové reformy je ta penzijní.
Ani ta však nešla zdaleka tak hluboko, jako konsolidace důchodového účtu za německého sociálního demokrata Gerharda Schrödera. Co se týká rozpočtové a daňové politiky, tam darmo mluvit… Máme tedy na pravičáky navždy zapomenout?
Politika je uměním možného. Tím se však nemyslí, že má jít cestou „nejmenšího odporu“. Zodpovědný státník dělá věci proto, že jsou potřeba, ne proto, že jsou populární. Tohle srovnání však unese jen parametrická úprava výplaty penzí. Co se týká veřejných financí, zde návrat k menším schodkům probíhá víceméně samovolně, díky tomu, že končí období mimořádných výdajů a zlepšují se příjmy. Skutečných úspor je málo. Zato si „pravicový a konzervativní“ kabinet došlápl na pracující rodiče a živnostníky.
Vinou rušení daňových slev a zvýšení sociálního pojistného přicházejí rodiny živnostníků s malými dětmi až o vysoké desítky tisíc korun ročně. Navíc tato opatření nabíhají přímo před volbami a selektivně postihují jádro pravicového elektorátu. Rodiče žijící z dávek nepřijdou o nic a zaměstnanci ve srovnán s těmi, kteří riskují a sami na sebe podnikají, zasáhly změny minimálně. Tohle všechno je důsledek souběhu dvou zlých věcí: chybného zrušení superhrubé mzdy a neschopnosti razantně škrtat výdaje státu.
Občanští demokraté už v minulém období nepochopitelně pomohli Andreji Babišovi prohlasovat zrušení zdanění sociálního a zdravotního pojištění. Pravda, tím se o více než jedno procento snížila složená daňová kvóta. Nicméně ne každé snížení daní představuje správnou pravicovou reformu. Zvláště když (jako v tomto případě) vede ke zvyšování schodků a zvyšování berní povinnosti jinde a zcela nevhodně. Říkal jsem tehdy, že ANO slízne smetanu a pokud bude pravice vládnout, zdědí problém. Taky že ano…
Komu nejvíce pomohlo zrušení superhrubé mzdy? Vysoko příjmovým zaměstnancům. Ti si přišli dejme tomu na pět a více tisíc měsíčně, ti s nižší mdzou na pár stovek, nebo na nic. Nešlo tedy o ty nejpotřebnější a navíc v této skupině převažují dobře honorovaní zaměstnanci státu, kteří – narozdíl od živnostníků – preferují spíše levici. Aby tento výpadek částečně nahradila, zvedla následně „pravicová“ vláda daně voličským skupinám, které k ní tradičně mají mnohem blíže.
Toto přesunutí berního břemena nebylo ani sociálně spravedlivé, ani politicky chytré. Naštvalo statisíce těch, kteří svými hlasy pomohli Petru Fialovi uchopit moc. Že se kabinet „trefil“ do černého o tom svědčí fakt, že mu chybí na půl milionů voličů. Ti však nepřecházejí k opozici (protože jsou pravičáci), nicméně alespoň zatím deklarují, že zůstanou doma a k urnám tentokrát nepůjdou. Je jasné proč: cítí se zrazeni. A i když Babiše a Okamuru nenávidí, znelíbili se jim i „vlastní“.
Rezignaci na ideovou politiku pak potvrzuje fatální neschopnost ořezat přebujelé veřejné výdaje a zbavit se aspoň části milionové armády lidí placených ze státního rozpočtu. I kdyby pobírali jen průměrnou mzdu stojí nás pět set až šest set miliard korun. Každý pátý zaměstnanec u nás pracuje pro erár, což je šílené číslo. Jinými slovy: čtyři miliony lidí musejí vyprodukovat dost, aby uživili sedm milionů dětí, penzistů a pracovníků veřejné sféry. Bez těch posledních se sice také neobejdeme. Ale musí jich být až tolik?
Opravdu nešlo provést reformy, jež by modernizovaly veřejnou správu zrušily celé agendy a s nimi výdaje na ně navázané a nakonec i ty, kteří je vykonávají? On se každý tváří, že něco takového není možné. A státní aparát roste a nikdy se nezmenšuje. Aniž bych ctěného čtenáře unavoval velkým množstvím čísel, tak všichni vězte, že kdybychom se vrátili ke struktuře a výši výdajů za Sobotkova kabinetu, tak je rozpočet v plusu. Má snad někdo pocit, že předseda ČSSD vládl asociálně a že se rozpadal stát?
Právě kvůli schopnosti podívat se na tuto hru velkých čísle a nedat na věčné stesky úředníků „je nás málo“ si (alespoň jednou za čas) volíme pravici, aby „dala stát do pořádku“. Jinak totiž tento bumbrlíček kontinuálně narůstá a s ním i schodky veřejných financí. Lze definovat zákon byrokratické entropie: „Výdaje státu se neustále zvyšují, pokud není dodávána energie pravicové reformy.“ Jenomže právě tento elán není na premiéru Petru Fialovi či ministru financí Zbyňku Stanjurovi vůbec vidět.
Nakonec se tedy šlo cestou příštipkaření, vládnutí stylem „díky za každé nové ráno“, vymetáním všech koutů, kde lze snadno najít nějaké peníze – a to bohužel i na úkor pracujících rodin s dětmi a živnostníků. Není divu, že to opravdové pravičáky znechucuje. Oni ale nemají na výběr. Hnutí ANO je levicové (byť tedy ne o moc více, než tato vláda) a pak už se nabízí jen pytle radikálních a protestních blech. Na scéně není nikdo, kam by zklamaní příznivci pravice mohli přejít (na což zřejmě SPOLU sází).
Někdo by mohl namítnout, že Martin kupka z ODS má pravdu a pravičáků je jen menšina. Snad. Ale jde o aktivní skupinu lidí, která může převážit misky vah na správnou stranu. Navíc mají dobré instinkty a hodnoty. Když se vládne v jejich prospěch, zohledňují se jejich zájmy a názory, nakonec vydělají všichni, byť si to třeba neuvědomují a takovou politiku by si sami neobjednali. Takže haló: Jsme tady a možná je nás sice jen dvacet procent, ale jsme pracovití, svobodymilovní a disciplinovaní voliči. Nabídne nám někdo něco?
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
