Švehla: Euro a politika

Veřejným prostorem nicméně prolétla celá řada argumentů pro i proti, ale nakonec se soudí, že problém je víc politický než ekonomický, přičemž obecný úsudek směřuje k velmi jednoduchému závěru – takové rozhodnutí lze udělat bez ohledu na nějaké věcné argumenty, nejspíš podle vůle lidu: „až to veřejnost bude chtít, tak to rozhodneme“.  Nad ještě doutnajícím tématem přijetí eura je možná dobré poznamenat toto:

Politická rozhodnutí se sice čím dál častěji dělají podle převažujícího veřejného mínění, nebo přesněji, podle převažující vůle voličů, ale to není jejím posláním. Ústavní činitelé jsou voleni a vyvoleni k tomu, aby rozhodovali. Aby nacházeli a prosazovali ta nejvhodnější řešení a aby o nich voliče přesvědčovali. Nejvhodnější řešení přitom nemusejí být po všech stránkách ta úplně nejlepší a rozhodně nebývají snadná a nemívají všeobecnou podporu. Dobrý politik je ten, který je přesto hledá, dovede je prosadit, vysvětlit a obhájit. Tento upřímnější (nebo možná korektnější) pohled na úlohu politiky ve společnosti staví i otázku eura do trochu jiného světla.

Poznámka na okraj: na webu ČNB je každým rokem dostupná čerstvá analýza sladěnosti české ekonomiky s eurozónou, kde je celá řada informací, jež se ve veřejném prostoru neobjevují. Těch 70 stránek stojí určitě za přečtení, leckdo by si ušetřil některé zbytečné dohady a spekulace. Nicméně – míra sladěnosti české ekonomiky s Eurozónou jako předpoklad hladkého přechodu ke společné měně je pohled odborný, ale zároveň velice pasivní. 

Základním cílem je (doufejme) růst prosperity, životní úrovně a blahobytu. Přijetí eura není v tomto ohledu podmínkou nezbytnou. Jen pro představu: prosperuje Švýcarsko, které není členem EU a má svou vlastní měnu. Prosperuje Holandsko, které je zakládajícím členem EU i eurozóny. Prosperuje Dánsko, které je členem EU, ale měnu má vlastní a prosperuje třeba i Monako, které členem EU není, ale eurem se tam přesto platí. Všechny tyto varianty fungují. Naše cesta k prosperitě nebude ani švýcarská, ani monacká, dánská nebo holandská. Bude pouze česká a půjdou po ní ekonomicky aktivní subjekty, tedy my všichni jako firmy, jako zaměstnanci, investoři, živnostníci nebo jinak ekonomicky aktivní subjekty. Politické rozhodnutí o přijetí eura spočívá v tom, že stát tuto cestu otevře. Nemusí být dlážděná dotacemi, vytyčována volebními programy nebo směrnicemi či zákony. Zcela postačí, když státní správa nebude tuto cestu blokovat, což je dnes bohužel smutnou skutečností.

Zemědělci protestují velmi hlasitě proti přebujelé byrokracii a rozumné vlády jim začínají naslouchat a ustupovat. Je to paradoxní příklad, protože se jedná o byrokracii, spojenou s přidělováním dotací. Sami poskytovatelé tedy svou podporu zkomplikovali tak, že se příjemci bouří. Stavebníci protestují méně hlasitě, a tak se byrokracii kolem stavebních povolení dál dobře daří. Nové byty znamenají pro stát řešení palčivého sociálního problému, ale také nemalý výnos z daní, přinejmenším daně z nemovitostí. Než ale něco postavíte, stojí vás projekt se všemi povoleními pár set tisíc a pár let si na ta razítka počkáte. Založit společnost trvá týdny a dáte za to desítky tisíc. V jiných zemích je to otázka hodin a dělá se to i zdarma. Firma se zakládá za účelem zisku, který bude zdaněn. Stát očekává příjmy, ale komplikuje jejich tvorbu na samém počátku. Tak lze pokračovat v otázkách energetických a dalších licencí, památkové péče, ochrany životního prostředí. To všechno jsou agendy užitečné, ale velmi složité.  

Politické rozhodnutí o odblokování české ekonomiky v tomto smyslu je klíčový krok, který může zcela změnit českou ekonomiku, její strukturu, výkonnost, postavení a fungování.   

Úvahy o nákladech a výnosech vstupu do Eurozóny jsou ale založeny v podstatě na tom, že česká ekonomika bude fungovat pořád stejně a že vstup či nevstup bude jakýmsi exogenním faktorem, který nám buď uškodí nebo pomůže. Jenomže – k čemu nám pomůže? K udržení stávající situace? 

S rokem 2019 skončila dekáda úspěchů a optimismu. Pátým rokem je ekonomická obloha spíš podmračená. Nepochybně bude zase líp, možná tím líp, čím je teď hůř, neboť potíže zvyšují tlak a ten směřuje ke změně fungování státu. Jakmile bude cesta k prosperitě volná – což je jediný smysluplný cíl takových změn – všichni se po ní vydáme. Nic jiného nedává smysl. Politická rozhodnutí, která teď potřebujeme se tedy spíš týkají toho, jak fungování státu změnit – ne, jak ho udržet pomocí eura. 

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla