Zkrocení inflace je považováno za klíčový úkol a vedou se o tom rozsáhlé diskuze – zda by to nešlo rychleji, proč tu vůbec ten problém je, jak by se měla chovat vláda, jak centrální banka. Teď se navíc pozornost upírá k obchodníkům, kteří možná chystají další zdražení.
A z druhé strany je tu hrozba nového zvýšení cen energií a stále silnější volání po růstu mezd, což všechno jsou zápalné šňůry další inflační erupce.
Pokud firmám stoupnou náklady, budou zdražovat a budou to dělat tak dlouho, dokud zákazníci budou jejich zboží kupovat. Tuto spirálu mohou přetnout vyšší úrokové sazby, ale může to trvat poměrně dlouho.
Druhým klíčovým úkolem je snížit schodek státního rozpočtu. Ne, že by to s veřejnými penězi bylo úplně katastrofální, ale trend je výhružný a rostoucí náklady na obsluhu státního dluhu přinejmenším mrzuté. A opět je tu otázka, kdo za to může a jak z toho ven, a zda není trochu divné, že si stát musí půjčovat a regiony naopak ukládají nemalé částky do bank jako přebytky svých rozpočtů. Paradoxně tedy regiony půjčují státu část toho, co jim stát z vybraných daní přenechává a inkasují za to slušné bonusy v podobě úroků, které ovšem dál prohlubují schodek centrálního rozpočtu. Máme tu tedy další spirálu, tentokrát ve veřejných financích, kterou ovšem úrokové sazby ještě podporují.
Skutečný stav české ekonomiky není ale dán ani inflací, ani rozpočtovým schodkem. To, co předmětem veřejné diskuse moc není, je pokles HDP. Odhad pro letošní rok se pohybuje kolem – 0,6 %. Zároveň se ukazuje, že klesá hrubá přidaná hodnota, klesá tvorba kapitálu a klesá také exportní výkonnost. To jsou nejvíc alarmující informace a nic na tom nemění ani fakt, že máme stále vysokou zaměstnanost. Ve srovnání s ostatními zeměmi EU jsme jediní, kdo se ještě nedostal na předcovidovou úroveň, tedy na čísla z roku 2019! Celé čtyři roky pracuje česká ekonomika pod svým potenciálem – máme tedy co dohánět.
Růst ekonomiky se nezdá být prioritou, jako by to nikoho moc nepálilo. Miliardy, které se mají ušetřit, ale musí někdo vydělat, někdo musí vytvořit domácí produkt, který obstojí na trhu. Tam začíná prosperita, která se projeví nejen v růstu HDP, ale také v růstu životní úrovně. Výkonnost ekonomiky zasytí státní pokladu a opatří finanční prostředky jak na zdravotnictví, školství, armádu, policii, kulturu, tak na důchody a na sociální zabezpečení. Růst je jediným dostupným a trvalým zdrojem financování dalších investic a konec konců i vyrovnání státního rozpočtu. Vypadá to ovšem, že jdeme opačnou cestou – výkonnost klesá a státní kasa utahuje opasek. Ekonomická teorie to vidí jinak a zdravý rozum také. Každá firma, která čelí poklesu své výkonnosti, hledá především možnost dalších investic, výnosnější orientace, a to i za cenu vyššího zadlužení.
Mimochodem – ze státního dluhu se stal už opravdu strašák, což není tak úplně opodstatněné. Pokud by si stát půjčoval na prorůstovou politiku, pokud by půjčky šly do efektivních investic, vyšší zadluženost by dávala smysl. Zadlužování ekonomiky, které se mnohdy popisuje jako zadlužování budoucích generací, bychom v takovém případě měli chápat jako posilování ekonomické výkonnosti a prosperity, kterou zde budoucím generacím zanecháme. Dobré investice vytvářejí prostředky nejen na splácení půjček, ale i na další rozvoj firem, regionů, států.
Moudré komentáře radí lidem, aby si nepůjčovali na spotřebu, aby si nebrali půjčky na dovolené, nebo na pěkné Vánoce. Takové půjčování vede do dluhové pasti, ze které se rodinný rozpočet nemusí už nikdy vzpamatovat. Platí to i o státním rozpočtu? Ne tak docela. Předlužení státu může sice vést k platební neschopnosti, ale to je hodně vzdálené, v historií zřídkavé a konec konců i v té nejhorší podobě řešitelné.
Největším dluhem naší země není ten finanční, kterým dotujeme státní rozpočet. Je to stále ještě důsledek 40 let totality, čitelný ze stavu našich silnic, železnic a další infrastruktury. To je jedna velká brzda. Firmy potřebují kvalifikované zaměstnance, což je další brzda v podobě nejen učňovského školství, ale celého vzdělávacího systému. Stavební řízení jsou stále poměrně zdlouhavá a jestli v regionech vznikají finanční rezervy, dá se tušit, že investice nejsou projekčně a administrativně připravené, což je samozřejmě také brzda a mohli bychom pokračovat rostoucími ekologickými nároky a třeba i zákoníkem práce, který chrání zájmy zaměstnanců, ale zájmy firem moc nezohledňuje.
Prorůstová politika státu nemusí tedy být jen otázkou miliardových investic či dotací. Docela by postačilo, kdybychom prosperitu české ekonomiky považovali za hlavní cíl – vše ostatní by mělo být chápáno jako prostředek, jako vytváření příznivých okolností k růstu – včetně měnové a fiskální politiky. Jinak by to vypadalo, že se staráme o stromy, ale les je nám lhostejný.
Foto: Pixabay
Autor: Martin Švehla