K čemu nám je Visegradská čtyřka? V Praze se ve středu konal summit prezidentů, což bylo opět záminkou pro chytrolíny, aby žádali její rozpuštění. Přesněji řečeno pro liberální chytrolíny. Prý ji nepotřebujeme, nebo je dle nich dokonce “toxická”. Jaké mají důvody?
Vadí jim vlády s jiným světonázorem, než mají oni. Aktuálně na Slovensku a v Maďarsku. Neusmířilo je ani to, že “konečně” po osmi letech budou mít “své lidi” v Polsku. Takový postoj je hloupý. Ty tři země nikdo nikam neodstěhuje, jsou to naši sousedé.
Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči. U založení V4 (tehdy V3) stál v roce 1991 federální prezident Václav Havel. Navazuje na spojenectví českého, polského a uherského krále uzavřeného rovněž ve Visegrádu již v roce 1335. Už to ukazuje, že nejde o rozmar, ale o pragmatické rozhodnutí dát se dohromady s těmi, s nimž máte společné hranice i mnohé zájmy. Přesto se už tehdy ozvaly hlasy rozhořčeného odporu. Ano, hádáte správně, přicházely od Klause a jeho souputníků. Proč? Protože Havel.
Nyní se karta otočila. Ti, kteří si myslí, že navazují na prvního polistopadového prezidenta, jsou proti V4, ti, kteří straní Klausovi, ji urputně hájí. Nu, a pak jsou zde také lidé, kteří nepatří ani na jednu z těchto znesvářených stran, ale střízlivě upozorňují, že existence tohoto uskupení opravdu nezávisí na sympatiích a antipatiích, na tom kdo je právě u moci u nás, nebo v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku. Nejen Francie “nemá přátele, ale zájmy” (jak řekl Charles de Gaulle), platí to i pro malé země.
Samozřejmě, že lépe se vám jedná s někým, kdo vám takříkajíc “sedí”. Avšak na to se státník nemůže ohlížet. Mirek Topolánek nemohl v lednu 2009 říci: nemám rád Vladimira Putina, tak s ním nebudu řešit plynovou krizi. Prostě tu byl zájem Evropské unie, jíž předsedal, ale nakonec i Ruska ten spor nějak urovnat. Co se týká V4, tak ta má smysl proto, že sdílíme stejný region, historii a často máme stejné či podobně národní zájmy, jež potřebujeme hájit v Evropské unii. To poslední nelze přeceňovat, leč ani ignorovat.
V čem nám je (či byla) Visegradská čtyřka prospěšná a kde nezafungovala? Nejlépe si to ukážeme na konkrétních příkladech. Limity spolupráce a společného tlaku ukazují počátky jednání o Zeleném údělu před patnácti lety (tehdy se mu říkalo klimaticko energetické balíčky). Měli jsme nějakou společnou pozici, již jsme hájili na Evropské radě. Zpočátku úspěšně. Koalice se však rozpadla, když se polský premiér, jímž tenkrát byl Donald Tusk, dohodl separátně s německou kancléřkou Angelou Merkelovou.
Jak nám poté Poláci vysvětlovali, tak oni jsou přece zemí jiné kategorie, velkou, na úrovni Itálie či Španělska a hrají tím pádem na “jiné šachovnici”, než menší státy. Což nám jasně ukázalo, že se nemůžeme v Bruselu vždy a plně spolehnout jen na V4 a musíme hledat i jiná spojenectví, dle momentální shody zájmů. To samozřejmě neznamená, že by se tato organizace měla rovnou rozpustit, ale jen to, že není samospasitelná.
Naopak velkým úspěchem se stal boj proti nesmyslným migračním kvótám. Na počátku byla porážka, kdy nás “kvalifikovaná většina” přehlasovala. Právě V4 však začala vyvíjet koherentní tlak proti tomuto paktu. Jistěže sami bychom nedokázali situaci zvrátit, ale náš spojený hlas byl dost silný, aby postupně přesvědčil ostatní. Narozdíl od klimatické politiky se nám povedlo získat i spojence mimo V4 a proto jsme uspěli. Jako základna, odrazový můstek, či amplión, chcete-li, se tato platforma v tomto případě osvědčila.
Normální lidé slavili. Progresivisty právě tohle strašně rozčílilo a začali křičet, že by se Visegradská čtyřka měla rozpustit. Neboli zaujali k ní stejný postoj, jako o deset let dříve klausisté. Ono také na zastavení proudu migrantů do Evropy měl velký podíl maďarský premiér Viktor Orbán, kterého nenávidí a nově se v Polsku k moci dostal Jaroslaw Kaczynski se svojí stranou Právo a spravedlnost, jehož “milují” úplně stejně. Později mu v jejich očích nepomohlo ani to, že Varšava se pod jeho vládou stala předním spojencem Kyjeva.
Právě to poslední ukazuje zaslepenost těch, kteří nevidí ve V4 nástroj k prosazování národních zájmů, leč řídí se svými ideologickými předsudky. Kaczynski je zkrátka “zlá konzerva”, takže i když dělá pro Ukrajinu daleko více, než západní země, jež liberálové adorují, je pořád ten špatný. Poláci se přitom chovají rozumně, správně i zásadově. Kvůli rozdílným pohledům na ruskou agresi se PiS rozhádal s Orbánovým Fidesz. Protože vstřícností k Rusku Maďaři ohrozili polské národní zájmy.
Ani kvůli tomu Varšava nevypověděla dohodu o Visegradské čtyřce, ochladly pouze vztahy mezi vládci. To se může stát. Někomu se třeba lépe jednalo s předchůdci Roberta Fica, nicméně Slovensko zůstává důležitým partnerem a bylo by velkou chybou rušit tyto exkluzivní vztahy jen kvůli tomu, že liberálům vadí současný premiér. Ostatně právě přijíždí na státní návštěvu. Dobře, že ho nakonec kromě předsedy vlády Petra Fialy přijme i prezident Petr Pavel, který se k tomu neměl. Šlo by nejen o diplomatický skandál ale i o nonsens.
Když se sešli králové Jan Lucemburský, Kazimír III. Veliký a Karel I. Robert, dohodli se na těsné spolupráci v politických či obchodních otázkách a slíbili si věčné přátelství. To poslední je spíše deklarace, která platí, jen pokud dokážete najít průsečíky oněch národních aspirací zmíněných v prvních dvou bodech. Ano, nemusíte se mít s vládci okolních zemí zrovna rádi, což jistě nějak ovlivní vzájemné vztahy. Nesmí to v nich však překážet či je dokonce překazit a zrušit. O V4 zkrátka platí známé rčení: nic osobního, jen byznys.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
