Drahé energie. Drahá paliva. Válka. Inflace. Všechny tyto faktory drtivě dopadají na firmy. Může jim vláda pomoci? Aktuálně jen málo. Stát tu není od toho, aby “napravoval” údajná selhání trhu.
Skoro vždy taková snaha dopadne špatně – viz. dopady “kvantitativního uvolňování” na současné zvyšování cen. Povinností kabinetu je myslet dopředu, protože jeho rozhodnutí formují podnikatelské prostředí. Pokud selže, pak už nemá v ruce nic, čím by v krizi zkrotil odpoutané tržní síly.
Speciálně v České republice jsme dlouhá léta vedli spor, zda existuje “trh bez přívlastků”, který si “vytváří vlastní pravidla”. Historie ho však dávno rozhodla. Ve skutečnosti je fungující trh výsledkem řady uvážlivých a prozíravých regulací. Kapitalismus je skvělý nástroj, který umí efektivněji než jakýkoli jiný systém využívat možností, “které tu jsou”. Ale tím, kdo je utváří, kdo buduje základy blahobytu, na nichž podnikatelé stavějí chrám prosperity, jsou politici. Oni tvoří řád a bez něj neexistuje civilizace. Ani trh. Jen anarchie.
Podívejme se, z čeho povstala současná krize a jak na ni vlády reagují. Za prvé, drahé energie. Může za ně trh? Nikoli, ale hloupá evropská zelená politika. Za druhé, inflace. Zavinili ji “chamtiví” podnikatelé? Ne, primárně za ní hledejme bezhlavé lití dalších a dalších bilionů do ekonomiky. Za třetí, nedostatek součástek. Ano, zde lze vidět důsledky globálního kapitalismu a jeho snahy za každou cenu ušetřit. Právě zdě ale měla zafungovat rozumná regulace, jež by zajistila elementární strategickou nezávislost Západu.
Tvrdit, že trh funguje zcela spontánně, je nesmysl už na první pohled. Daně, antimonopolní zákony, ochrana spotřebitele, obchodní a pracovní právo, hygienické předpisy… To vše a mnoho dalšího vytváří regulační rámec, v němž se musejí podnikatelé pohybovat. Kardinální otázka samozřejmě zní, jak jsou tato pravidla kvalitní a zda dlouhodobě prospívají k růstu prosperity, či jí naopak brzdí. Což ovšem může být způsobeno jak zbytečnou byrokracií, tak deficitem civilizované úpravy, jež zajistí všem rovné podmínky.
Jak říkal velký tržní liberál Friedrich August von Hayek, kapitalismus musí být chráněn před kapitalisty. Měl tím zejména na mysli bránění vzniku monopolů, ale ono obecně platí, že hráči si nemohou během hry vytvářet vlastní pravidla. Potřebují rozhodčího. Tím je vláda. Ano, západní politici ve svém celku v minulých letech selhali. Nemysleli dost dopředu, nechovali se rozumně. A když přišla krize, vše ještě zhoršili způsobem, jakým se snažili své chyby napravit.
Kvantitativní uvolňování pustilo do oběhu bambiliony nekrytých finančních prostředků. Nějakou dobu se zdálo, že to funguje. Ale i reálná ekonomika podléhá fyzikálním zákonům, takže ani vlády a centrální banky nevynalezly perpetuum mobile. Obzvláště špatně jsme si vedli u nás. Jak zjistil Nejvyšší kontrolní úřad, pouze 10 % procent ze stovek miliard, jež Babišova vláda “rozhazovala z vrtulníku” aby sanovala dopady koronavirové krize, s ní vůbec měly nebo společného. Proto nyní zažíváme horší drahotu, než jinde.
Jiným odstrašujícím příkladem je snaha Orbánova kabinetu regulovat ceny podobně, jako za totality. Vedlo to k témuž výsledku – k nedostatku. A inflaci nakonec mají Maďaři ještě vyšší, než my. Vláda Petra Fialy nedělala žádné prudké pohyby kvůli zdražení paliva a tato strategie se ukázala jako správná. Trh relativně rychle zafungoval a nyní jsou benzín a nafta dokonce levnější, než před válkou. Je zkrátka třeba maximálně respektovat tržní síly, jakmile se dají do pohybu, protože ony nakonec nastolí rovnováhu.
Jistěže vláda musí zasáhnout v případě, kdy by ono “narovnávání” někteří nezvládli. Má však jít pouze o “korekce proudu”, nikoli o snahu obrátit tok tržní řeky úplně opačným směrem. Což ve skutečnosti krizi jen prodlouží a ještě se u toho utratí hromada peněz, čímž narůstá podhoubí pro další krize. To, co nyní kabinet musí udělat, není snaha o záchranu všech, ale jen skutečně potřebných. Zároveň, a to je zásadní, je třeba už za krize vytvářet podmínky pro budoucí prosperitu.
Co je nyní ze všeho nejdůležitější? Energie. Byť je vláda tvrdě kritizována, odpracovala docela dost na tom, abychom se zbavili závislosti na Rusku i na nalezení shody ohledně celoevropských řešení, jež umožní překonat energetickou krizi. To vše je však pouze hašení akutních požárů. Musíme mít stále na zřeteli jejich prvotní příčinu: dlouhodobě vadnou unijní klimatickou politiku. Kromě zdražování způsobeného emisními povolenkami či ničení automobilek je jejím nejhorším důsledkem nedostatek zdrojů elektřiny.
Vypínání uhelných a v Německu dokonce i jaderných elektráren bez adekvátní náhrady vytváří deficit. A dokonce i Česku hrozí, že v roce 2025 se staneme závislými na dovozu elektřiny. Zbavujeme se totiž uhlí mnohem rychleji, než jsme schopni stavět nové zdroje. Pokud bychom měli od vlády Petra Fialy v roce 2023 chtít jen jednu věc, která pomůže ekonomice a občanům, tak prosadit odložení konce uhlí. Měla by přijmout princip, že uhelná elektrárna se zavře, jen když za ni bude přiměřená alternativa.
Slunce a vítr uhlí nenahradí. I kdybychom je dokázali budovat tak rychle, kvůli jejich kolísavým dodávkám by to bylo k ničemu. Musíme je něčím zálohovat. Ani jaderné elektrárny nepostavíme za pár let. Je třeba dočasně vsadit na fosilní zdroje. Kromě uhlí na plyn, který jediný ho může rychle vystřídat – když bude, a to za rozumnou cenu. V tom spočívá strategické vládní myšlení. Nesnažit se marně vzpírat rozbouřeným tržním vlnám. Ale určit jim budoucí směr. Česká ekonomika se bude vyvíjet podle toho, kolik bude mít “šťávy”.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Schmarcz