Děti, přece naše budoucnost

Po více jak roce, kdy bylo zahájeno v České republice plošné očkování proti nemoci Covidu 19 u nejstarší generace, přichází na řadu jedna z nejmladších. 
V noci z neděle na pondělí se otevřela registrace pro děti od pěti do jedenácti let. Vláda objednala 300 tisíc dávek.
Momentálně jedinou vakcínou, k níž Evropská agentura pro léčivé přípravky doporučila udělit podmínečnou registraci (EMA) pro vakcinaci dětí ve věku pět až jedenáct let je vakcína Comirnaty (Pfizer). Stejně jako u starší věkové skupiny dětí se podává ve formě dvou injekcí do svalů nadloktí s odstupem tří týdnů.
Na úvod je důležité zmínit, že závažné případy nemoci Covid -19 u takto malých jinak zdravých dětí jsou extrémně vzácné, což zároveň znamená, že samotné schvalování vakcíny pro tuto skupinu dětí v režimu podmínečné registrace je minimálně k zamyšlení.
Děti mohou toto očkování absolvovat v očkovacím centru, nebo vakcína bude dostupná též u pediatrů.
V současnosti se jedná o dobrovolný krok rodičů, který ve vztahu k dětem nijak neovlivňuje platná mimořádná nařízení a splnění podmínek v nich definovaných, týkajících se podmíněnosti přístupu k některým službám, pohostinství a podobně.
Děti do dvanácti let dle platných mimořádných opatření v celé řadě případů prokazovat „bezinfekčnost“ na nemoc Covid-19 nemusí, pakliže chtějí užít restaurační či sportovní zařízení a  podobně. Jinými slovy, při vstupu do těchto zařízení nehraje očkování dítěte mladšího dvanácti let roli. U dětí mladších dvanácti let „vstupuje do hry“ očkování proti nemoci Covid-19 u dětí „AŽ“ v případě poskytování prezenční výuky v případě pozitivity osoby ve školském kolektivu.
V takovém případě je NEOČKOVANÉ dítě nuceno nastoupit do karantény a POUZE očkované dítě dále absolvuje školní výuku, a to bez ohledu na dnes již notoricky známou informaci, že očkování nezamezuje šíření viru Sars-Cov-2.
Dle článku 28 odst. 1 písm. a) Úmluvy o právech dítěte státy uznávají právo dítěte na vzdělání, a proto zavádějí pro všechny děti bezplatné a povinné základní vzdělání. Státy tak mají povinnost zajistit základní vzdělání všem dětem na jeho území. Listina základních práv a svobod právo na vzdělání neřadí mezi základní lidská práva, ale v rámci hlavy čtvrté je řadí mezi lidská práva hospodářská, sociální a kulturní. Ze čl. 41 Listiny pak vyplývá, že práva na vzdělání uvedené ve článku 33 Listiny je možno domáhat se v mezích zákonů, které právo na vzdělání v České republice provádějí. Zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon je takovým provádějícím zákonem a ten v § 2 odst.  1 písm. a) uvádí následující:
Vzdělávání je založeno na zásadách
a) rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana.
V zájmu ochrany veřejného zdraví pak školský zákon v §184a operuje pouze se situací, kdy se omezuje osobní přítomnost většiny žáků a studentů z důvodu nařízení mimořádného opatření, anebo  z původu nařízení karantény podle zákona o ochraně veřejného zdraví, pročež v takové situaci  vzniká škole poskytovat distanční výuku. Výše popsaná situace, a tedy neopodstatněná individuální diskriminace dítěte na základě zdravotního důvodu (očkování/neočkování) tedy není možná a dětem nemůže být zakázána či jinak omezena prezenční výuka z takového důvodu.
Testování na dětech?
Očkování proti nemoci Covid-19 je v historii prvním očkováním, ke kterému se přistupuje v tak krátké době od zahájení třetí fáze klinického hodnocení, v tak obrovském rozsahu a za použití  vakcín fungujících na zcela novém principu, který dosud při očkování lidí NIKDY nebyl použit  (genové mRNA vakcíny, virové vektorové vakcíny).
Etický kodex ČLK v paragrafu 2 odst. 17 praví: „Nový způsob léčení je možné použít u nemocného až po dostatečných biologických zkouškách, za podmínek dodržení Helsinské konvence a  Norimberského kodexu, pod přísným dohledem a pouze tehdy, pokud pacienta přímo nepoškozuje“.  Tím opatrněji by se mělo přistupovat v případě, kdy jde pouze o preventivní očkování.
V medicíně platí zásada „primum non nocere“, tedy především neuškodit. V současné době zaznívají ze strany vlády tři hlavní argumentační důvody pro očkování dětí:

• Získání obecné kolektivní imunity, přičemž očkované děti mají napomoci zabránění šíření viru v populaci a chránit tak primárně své blízké;
• ochrana zdraví dítěte, neboť dítě by se virem SARS-Cov-2 nemělo nakazit;
• vakcinace nahradí potřebu testování a vakcinované děti mají žádná omezení při účasti na prezenční výuce.

Zde je na místě třeba připomenout, že na pacienta (dítě) by neměl být vyvíjen nátlak jakéhokoli charakteru. Jakékoli přísliby bonusů a benefitů pro očkované jsou NEETICKÉ. Zatímco co nad určitou mírou přizpůsobení formy očkování pro děti je možno takříkajíc mávnout rukou (jako například přítomnost veselých klaunů v očkovacích centrech), v případě, kdy má očkování představovat benefit v přístupu k Listinou základních práv a svobod zaručenému právu, je  takový přístup státu nejen neetický, ale taktéž z výše zmíněných důvodů v rozporu s Listinou i  předpisy které právo na vzdělání provádí.
V moderní lékařské etice se uplatňují čtyři hlavní principy:
– princip nonmaleficence (nepoškození pacienta),
– princip beneficience (konání dobra),
– princip autonomie (nezávislosti a individuální volby); a
– princip justice (spravedlnosti).
Princip beneficience ve vztahu ke konkrétnímu dětskému pacientovi. Podle zprávy American  Academy of Pediatrics and the Children’s Hospital Association byla v důsledku onemocnění  covidem-19 hospitalizace indikována u 0,1 – 1,9 % dětských pacientů, úmrtí byla u dětských  pacientů zaznamenána v 0 – 0,03 %.
Lze tedy konstatovat, že u dětí respirační onemocnění covid-19 v naprosté většině případů představuje jen lehké respirační onemocnění a očkování tedy bude indikováno jen u velmi malého  počtu dětí s jinými závažnými zdravotními problémy.
V případě prosazované kolektivní imunity skrze očkování lze konstatovat, že pokud někdo utrpí újmu v důsledku očkování, které konkrétně pro něj nebylo indikováno, porušili jsme zásadu nonmaleficence.
Princip nonmaleficence znamená poměřovat rizika spojená s vakcínou a současně přínos z aplikace vakcíny. A pokud tedy hovoříme o ochraně zdraví dítěte, prozatím neexistují informace, které by potvrzovaly, že možná rizika onemocnění covid-19 vyváží rizika nežádoucích účinků vakcín, ba  právě naopak.
Očkování vs protilátky
Celá situace je v neposlední řadě silně komplikována ze strany státu, který zaujal jednak zcela nečitelný, jednak velmi odmítavý postoj ke zjišťování protilátek, jako určité alternativě k očkování osob. Ministerstvo zdravotnictví pod dosavadním vedením za dva roky přítomnosti onemocnění ani nenaznačilo jakým způsobem bude s protilátkami proti onemocnění Covid-19 pracovat, a ani nově jmenovaný ministr jasné stanovisko prozatím nepředložil. Pro uvedení kontextu je možno podotknout že některé země na západ od České republiky již k uznávání testu na protilátky jako  průkazu bezinfekčnosti přistoupily. Typickým příkladem budiž Švýcarsko, které tak učinilo v listopadu letošního roku.
Nejvyšší správní soud se v letošním roce vypořádával s námitkou absence uznávání protilátek tvrzením, že k takovému posouzení není příslušným. Takto učinil NSS v rozhodnutí 5 Ao 6/2021 ze dne 24. června 2021, ve kterém rozhodoval o návrhu na zrušení mimořádného opatření, kterým se omezovala přítomnost žáků na prezenční výuce, kdy taková byla podmíněna diskriminačními podmínkami testování, prodělání nemoci Covid-19 nebo očkování. Absenci své pravomoci Nejvyšší správní soud vyjádřil následovně:
Nejvyšší správní soud nemá pravomoc doplňovat jakékoli ustanovení (další výjimku) do napadeného opatření……Jak již bylo uvedeno, předmětem přezkumu je akt smíšené povahy, který v mnohém připomíná právní předpis a v tomto směru je možné roli zdejšího soudu připodobnit roli Ústavního soudu jako tzv. negativního zákonodárce; ustanovení zákonů, která jsou v rozporu s ústavním  zákonem, může zrušit, nemůže je však nahradit svým vlastním rozhodnutím.
Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí namítá nemožnost přezkumu nezákonnosti mimořádného opatření spočívající v absenci určité výjimky. Proti tomuto usnesení byla podána
stížnost k Ústavnímu soudu, který dne 16. listopadu vydal Nález II. ÚS 2385/21, ve kterém tento názor Nejvyššího správního soudu zcela neguje:
Neústavnost či nezákonnost opatření obecné povahy může spočívat i v nedostatečné úpravě určité otázky… Odmítnou-li se obecné soudy věcně zabývat námitkou, že úprava obsažená v opatření obecné  povahy je nedostatečná, pro tvrzený nedostatek své pravomoci, porušují základní právo na soudní  ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nad rámec výše uvedeného také Nejvyšší správní soud ovšem Rozsudkem 9 Ao 13/2021-38 ze dne 2.  září svůj názor k otázce protilátek do jisté míry naznačil, když rozhodoval o návrhu na zrušení  mimořádného opatření které stanovovalo podmínky přístupu k některým službám, a jednou  z uznávaných kvalifikací bylo laboratorně potvrzené onemocnění Covid-19. Nejvyšší správní soud  v tomto rozsudku uvádí, že: „Důvodem, proč soud musí shledat mimořádné opatření diskriminačním, a  tedy nezákonným je skutečnost, že odpůrce favorizoval osoby s laboratorně potvrzeným onemocněním  COVID-19 před osobami s laboratorně naměřenými protilátkami na základě kritéria, které v soudním  řízení sám opustil, čímž připustil, že toto kritérium nebylo způsobilé obě skupiny vzájemně odlišit.“
V situaci, kdy vláda postupuje ve vztahu k protilátkám velmi odmítavě je otázkou, jakým způsobem bude do budoucna reflektovat výše naznačené závěry Nejvyššího správního a Ústavního soudu, zejména  v otázce přístupu dětí ke vzdělání na základě naměřené míry protilátek proti onemocnění Covid-19.
Na očkování je třeba pohlížet jako na úkon zdravotní služby, k němuž je v souladu se zákonem o zdravotních službách, Občanským zákoníkem, Listinou základních práv a svobod, jakož i v souladu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně třeba informovaný a svobodný souhlas očkovaného.
K poskytnutí jakékoli zdravotní služby, nikoli jen očkování, je tedy nutné, aby souhlas byl
– svobodný; a
– informovaný
Dle § 34 odst. 1 písm. a) Zákona o zdravotních službách je souhlas svobodný, je-li dán bez jakéhokoliv nátlaku.
Pokud by byl očkováním podmíněn přístup k řádnému vzdělávání, pak by se nemohlo jednat v žádném případě o souhlas svobodný, neboť dotyčná osoba by byla postavena před otázku, zda se vzdát Listinou základních práv a svobod zaručeného práva na vzdělání nebo s poskytnutím zdravotního úkonu souhlasit.
Pokud se má jednat o „informovaný souhlas“, musí být osoba informována, zda a proč je pro ni očkování vhodné či rizikové. Dle § 34 odst. 1 ve spojení s § 31 Zákona o zdravotních službách takové informace může poskytnout pouze osoba znalá zdravotního stavu potenciálního příjemce zdravotního úkonu, tedy NIKOLIV zaměstnanec očkovacího centra. Informovaný souhlas v pravém slova smyslu tak nemůže zájemce o očkování zpravidla dát bez porady se svým ošetřujícím lékařem.
Respektovat individualitu pacienta zdravotníkům ukládá jak zákon, tak i Úmluva o lidských právech a biomedicíně. Proto je nejen vhodné, ale i nutné, aby informace, které pacient potřebuje k rozhodnutí, získal od osoby, která je s jeho zdravotním stavem dobře obeznámena, tedy jeho lékař.
Na nedostatečnou informovanost je pohlíženo jako na poskytování péče non lege artis (zjednodušeně řečeno v rozporu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy), neboť pacientovi je odňata možnost volby. Nedostatečná informovanost může mít za následek neplatnost souhlasu a závažné důsledky odpovědnostní, a to zejména v případě, že by dostatečná informovanost příjemce vakcíny (nebo jeho zákonného zástupce v případě dítěte), mělo za následek nepodstoupení očkování.
V obecné rovině převzal stát odpovědnost za odškodnění osob, u nichž se po vakcinaci vyskytly nežádoucí účinky v zákoně o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, a v případě dobrovolného očkování proti Covid-19 pak druhým zákonem který odškodňovací povinnost státu rozšiřuje i na tuto vakcinaci. Z těchto zákonů nicméně plyne jenom odškodňovací povinnost států.
Vedle tohoto je však v případě výskytu nežádoucích účinků možno uvažovat o trestněprávní odpovědnosti toho, kdo vakcinaci provedl. Očkování dítěte provedené v rozporu se zákonem (tedy např. bez svobodného a současně informovaného souhlasu rodiče) může v případě výskytu nežádoucích účinků naplnit i skutkovou podstatu některého z minimálně nedbalostních trestných činů, ublížení na zdraví z nedbalosti ve smyslu § 148 trestního zákoníku apod., přičemž spolu se zdravotníkem by mohl být odpovědný i poskytovatel zdravotních služeb. Z pohledu teorie práva je pak možno uvažovat o spáchání též dalších trestných činů v úmyslu nepřímém, kdy tedy zdravotník ví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu a pro případ, že je způsobí je s tím srozuměn.
Očkování proti nemoci covid-19 rozhodně nelze považovat za obvyklou záležitost. Navíc nelze vyloučit, že může zanechat trvalé nebo závažné následky.
Rodiče, kteří rozhodují o očkování či neočkování svých dětí přistupují k závažnému a v případě očkování nevratnému rozhodnutí. Před tím, než takové rozhodnutí učiní, by měli svobodně, informovaně a zodpovědně vyhodnotit:
1) Existenci Protilátek, neboť vlastní imunita je silnější 
Před aplikací vakcíny je velice vhodné zjistit případnou kontraindikaci, a to včetně zjištění prodělání nemoci Covid – 19 u svého dítěte.
2) Posoudit vedlejší účinky vakcinace
Zdali vakcína proti nemoci Covid-19 byla dostatečně otestována a byla otestována na dostatečném množství lidí a velice důkladně vyhodnotit seznam vedlejších účinků.
Pro přehled lze uvést, že dle výrobců klinická studie fáze 3 s vakcínou Comirnaty  (Pfizer/BioNTech), tedy konečná fáze klinického hodnocení dosud probíhá a dokud bude  probíhat, budou se teprve sbírat data o nežádoucích účincích.
Ačkoli jsou tyto vakcíny předběžně schváleny, v Evropě v souladu s čl. 14 odst. 7 nařízení č.  726/2004 a na základě nařízení č. 507/2006, nejedná se o registraci definitivní ale podmíněnou.
Jen kupříkladu je možno uvést některé z rizik, na které upozorňuje výrobce vakcíny Comirnaty v příbalové informaci. U dospělých je možno jen namátkou uvést „zvýšené riziko myokarditidy a perikaditidy“ u vakcíny pro děti potom krom myokarditidy též „trombocytopenie a poruchy koagulace“.
3) Posoudit, zdali vakcína proti nemoci Covid-19 je účinná.
Na základě řady vědeckých studií žádná ze současných vakcín na Covid-19 nedokáže zamezit vzniku a šíření nemoci Covid-19.
Nákaza může i u očkovaných osob probíhat pod obrazem banální slizniční infekce a může se přenášet na další jedince. Očkovací praxe za poslední měsíce ukázala, že dochází k významnému a poměrně časnému vyvanutí imunity a pakliže bychom učinili porovnání s jinými onemocněními očkovací praxe u Covid -19 vyžaduje přeočkování, a to v neobvyklé krátké době po základním očkování.
4) Skutečnost, že jejich rozhodnutí je nevratné.
Domníváme se, že s ohledem na VŠE výše uvedené, slovo „TEČKA“ našlo konečně své opodstatnění.
Tým AK Sudolská
Foto: Pixabay
Zdroj: Tým AK Sudolská