Mareš: Inflace a investice. Bude rok 2022 pořádná "jízda"?

Vysílání Bloomberg TV mě přimělo k zamyšlení nad tématem inflace. Tedy tématem, které posledních pár týdnů silně rezonuje prakticky celosvětově. O důvodech růstu cen bylo napsáno mnohé. Mnohé i o receptech co s tím. Každá země má totiž trochu jiná řešení.
Stejně jako u mého nedávného zamyšlení nad „Rudou profesorkou“ platí, že i politický aspekt tohoto problému podstatně lépe vyzní ve Spojených státech. A to jak z důvodu jasně pravo / levého rozdělení politické debaty tak i faktu, že „CPI print“ z minulého pátku ve výši 6,8 procenta byl nejvyšší od roku 1982 (podle odborníků bude ještě zajímavější sledovat jak dopadnou ceny výrobců – PPI a zejména PCE, tedy „Personal Consumption Expenditure Price Index“).
Mým cílem ale není pouštět se na tenký led tématu popsaného skutečnými odborníky. Ve zmíněném televizním vstupu mne zaujaly výsledky průzkumu mezi investory na téma kde vidí hlavní rizika pro akciové trhy v roce 2022. Jednoznačně nejvýše byly hodnoceny dva faktory, z logiky věci propojené. Přes třicet pět procent investorů vidí jako největší riziko politiku centrálních bank („tapering“, tzn. zvyšování úrokových sazeb spojené se zpomalováním, resp. ukončováním nákupů aktiv, tedy ve finále tištěním peněz) a druhým nejvyšším rizikem je inflace utržená ze řetězu („runaway inflation“).
Investoři se bojí, že dojde k narušení křehké rovnováhy, která je skryta v úrovni akciových trhů, které jsou pořád velice blízko svých historických maxim. Z jejich pohledu tak může být špatně, když centrální banky udělají příliš mnoho ale i příliš málo. Velkou otázkou je, kde vidí onu správnou míru a proč? Z televizní diskuse vyplynulo, že investoři hlavně chtějí, aby kroky byly pozvolné (tzn. zvyšování sazeb po 25bps). Je jasné, že razantní kroky, které předvedla v otázce repo sazby ČNB, by u investorů vzbudily pořádnou paniku.
V Evropě se razance v otázce sazeb (minimálně v nejbližší době) bát nemusíme.  Ve svých vystoupeních šéfka ECB paní Lagarde říká, že nechce změnou měnové politiky „ohrožovat křehký růst“. To je jedno možné vysvětlení. Další je, že nechce opakovat problémy jižních členů eurozóny – zejména Řecka a Itálie. Pro ty by zvýšení nákladů na obsluhu státního dluhu mohlo mít opravdu značně negativní dopady. A tím pádem, opět, i pro všechny země měnové unie.
Historie má vlastnost se opakovat, a proto si dovolím převzít úvod z hesla na Wikipedii – „1994 bond market crisis“: „Krize na trhu dluhopisů v roce 1994, neboli Velký masakr dluhopisů, byl náhlý pokles cen na trhu dluhopisů v celém vyspělém světě, který začal v Japonsku a Spojených státech (USA) a rozšířil se do celého zbytku světa. Po recesi na počátku 90. let 20. století předcházely historicky nízké úrokové sazby v mnoha průmyslových zemích nečekaně nestabilnímu roku pro investory do dluhopisů, včetně těch, kteří drželi hypoteční dluhy. V průběhu roku 1994 vedl růst sazeb spolu s poměrně rychlým šířením volatility na dluhopisových trzích přes hranice států k masovému výprodeji dluhopisů a dluhových fondů, protože výnosy rostly nad očekávání. Týkalo se to zejména nástrojů s relativně delší dobou splatnosti. Někteří finanční pozorovatelé tvrdili, že propad cen dluhopisů byl vyvolán únorovým rozhodnutím Federálního rezervního systému zvýšit úrokové sazby o dvacet pět bazických bodů v rámci boje proti inflaci.
Ztráta tržní hodnoty ve výši přibližně 1,5 bilionu dolarů po celém světě byla označena za nejhorší finanční událost pro investory do dluhopisů od roku 1927.
Takže pokud budeme do roku 2022 vstupovat s investicemi, musíme být připraveni, že to může být „jízda“. Ve Spojených státech z důvodu, že FED bude konat. V Evropě přesně naopak.
JAN MAREŠ, působil jako investiční bankéř, mimo jiné v bankách Morgan Stanley a Merrill Lynch
Foto: Pixabay
Zdroj: Jan Mareš