Školy nemají právo posílat děti do karantény

Kvůli odmítnutému testování nelze poslat domů 
„Karanténu může nařídit orgán ochrany veřejného zdraví příslušný podle místa výskytu infekčního onemocnění, anebo poskytovatel zdravotních služeb, který zjistí podezření na infekční onemocnění, škola takovou kompetenci nemá,“ říká advokátka Vladana Vališová. „V této souvislosti si dovoluji připomenout, že nařízení karantény je rozhodnutím ve smyslu správního řádu a musí být tedy vydáno v písemné formě, s odůvodněním a poučením. Takové rozhodnutí je závazné prokazatelným předáním fyzické osobě. Ani hygienická stanice tedy nemůže nařizovat karanténu po telefonu nebo formou sms.“
Škola se musí řídit právním řádem, pokračuje Vališová s tím, že žádný známý právní předpis neumožňuje nařizovat žákům nošení roušek ve třídě. Podle jejího názoru takovou povinnost není možné uložit ani školním řádem. Povinnost nosit roušku by však mohla vyplývat z mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví. Těmito opatřeními se je třeba řídit, dokud nebudou zrušena. V takovém případě by bylo třeba důkladně posoudit, komu je na základě takového opatření určena jaká povinnost a v případě nejistoty opatření vykládat podle zásady in favorem libertatis (ve prospěch základního práva).
Škola by tedy nejspíš neměla do školy vpustit žáka, který nesplňuje jednu z daných podmínek. Jakmile však žák do školy vstoupí, škola za něj přebírá odpovědnost, a pak ho tak jednoduše odeslat domů, v době, kdy má být žák na vyučování, nemůže. „Podle mého názoru aktuální opatření školám vynucování nošení roušek neumožňuje. Teoreticky by škola mohla přivolat orgán ochrany veřejného zdraví ke kontrole dodržování opatření, ale v této souvislosti je třeba připomenout, že osoba mladší 15 let odpovědná za přestupek být nemůže.“
Škola podle Vališové nemá ani pravomoc vyžadovat, aby se žáci testovali, pokud tak nestanoví právní předpis nebo mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví. Podle současně platného mimořádného opatření existuje více podmínek, ze kterých musí žák splnit alespoň jednu, aby mu byla osobní přítomnost na vyučování umožněna. Jelikož existují i jiné podmínky, jejichž naplnění umožňuje osobní přítomnost na vyučování, testování ve škole nelze vyžadovat, ani žáka poslat domů, pokud by se testovat nechtěl. „Ačkoli je to uvedeno v doporučení MŠMT, podle mého názoru porušování opatření Ministerstva zdravotnictvím není důvodem pro separaci žáka v izolační místnosti. K oddělení žáka smí škola přistoupit jen v souladu s opatřením, a to v případě, že byl žák pozitivně testovaný, a nemůže okamžitě opustit školu.“
Školské zařízení není odpovědné za dodržování MO
„Školské zařízení ani ředitel školy děti do karantény bez rozhodnutí hygieny poslat nesmí. Takový krok mohou učinit pouze subjekty, kterým to náleží. Jsou to všichni poskytovatelé zdravotních služeb v oboru všeobecné praktické lékařství nebo praktické lékařství pro děti a dorost, a všechny KHS a Hygienická stanice HLMP,“ konstatuje advokátka Denisa Sudolská s tím, že existuje metodický pokyn k jednotnému postupu KHS pro nařizování karantény ve školách ze dne 7.9.2020, přičemž tento umožňuje za určitých podmínek nařízení karantény pro celou třídu, pakliže jsou splněny podmínky tohoto metodického pokynu. To nic nemění na tom, že karanténu může nařídit jen a pouze lékař nebo hygiena. „Správný postup by tedy pro ředitele byl v okamžiku podezření na šíření koronaviru v této třídě zkontaktovat oficiální cestou krajskou hygienickou stanici, přičemž příslušný pracovník by následně na základě epidemiologického šetření mohl rozhodnout o uvalení karantény na takovou třídu, nikoliv poslat třídu do karantény svévolně z pozice ředitele / školského zařízení. Školské zařízení ani ředitel školy tedy děti do karantény bez rozhodnutí hygieny poslat nesmí.“
Jak dále uvádí, školské zařízení není orgánem, který by byl zodpovědný za dodržování mimořádného opatření – takovou odpovědnost mají pouze adresované subjekty, tedy děti, resp. jejich rodiče. Formulace „škola umožní osobní přítomnost na vzdělávání nebo při poskytování školských služeb… (za splnění podmínek)“ nicméně implikuje, že při nedodržení podmínek mimořádného opatření školské zařízení prezenční výuku neposkytne. „Vzhledem ke skutečnosti, že školské zařízení typicky není orgánem způsobilým k posouzení právního základu mimořádného opatření (a opačný výklad by byl z hlediska požadavku právního státu neudržitelný), lze dovodit, že při nedodržení podmínek se prezenční výuka „odmítačům“ neumožní.“
Jak dále Sudolská uvádí, aktuální opatření jsou nezřídka kdy v rozporu se zákonem. V tomto případě lze uvažovat o nesouladu mimořádného opatření se základním právem na vzdělání ve smyslu článku 33 Listiny základních práv a svobod. V takovém případě je právně předpokládaným způsobem vyjádření nesouhlasu s takovým opatřením podání správní žaloby proti předmětnému Mimořádnému opatření k Nejvyššímu správnímu soudu. Dřívější opatření Ministerstva zdravotnictví měl Nejvyšší správní soud tendenci rušit z důvodu nedostatečného odůvodnění těchto opatření. „V otázce pochybení školy, potažmo ředitele školy, je vhodné zmínit, že ze žádného právního předpisu nevyplývá, že by to byli ředitelé škol, kteří by byli oprávnění posuzovat zákonnost mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví, a dále také ne to, že by se mohli svobodně rozhodnout, že takové mimořádné opatření budou porušovat. Mají-li za to, že takové opatření je nezákonné a je zásahem do práv dětí, mají možnost, ostatně stejně jako rodiče dětí dotčených tímto opatřením, obrátit se na soud a žádat zrušení takového Mimořádného opatření. Do okamžiku zrušení je však na místě, aby jako odpovědné osoby takové Mimořádné opatření dodržovaly.“
Současné mimořádné opatření nevyžaduje testování žáků bez dalšího, vysvětluje dále Sudolská. V případě, že dítě/rodič odmítnou podstoupení testu, je umožněna žákům prezenční výuka za předpokladu dodržení požadavku použití prostředku k ochraně dýchacích cest. Nejvyšší správní soud již historicky testování žáků jako podmínku účasti na prezenční výuce posvětil.  „Je logické, že v případě pozitivního výsledku testování je dotčené dítě odděleno od ostatních a nemůže se účastnit prezenčního vzdělávání. Totéž platí i pro případ, že dítě testování podstoupit odmítne. V aktuálním opatření se nicméně povinnost testování nestanoví bez dalšího,  neboť je možno se testování „vyhnout“ za předpokladu používání ochranného prostředku dýchacích cest (respirátoru) po celou dobu poskytování vzdělávání v budově školy nebo ve školském zařízení, kde není možno dodržet rozestupy alespoň 1,5 m,“ uzavírá Sudolská.
Nezákonná segregace
„Situace v našem školství tak, jak se v něm aplikují přijatá opatření, je alarmující již dlouhou dobu. Děti jsou vystavovány psychickému stresu, a běžnou praxí se stala nezákonná segregace dětí i studentů na základě argumentů, které nemohou obstát,“ míní advokátka Jana Zwyrtek Hamplová.
Opatření podle jejího názoru běžně porušují ústavní právo na vzdělání, které je zakotveno v článku 33 Listiny základních práv a svobod ČR, který se nachází v hlavě IV. zahrnující Hospodářská, sociální a kulturní práva. Podle tohoto ustanovení má každý právo na bezplatné vzdělávání na základních a středních školách, případně na vysokých školách. Toto právo mu může být odepřeno jen z vážných důvodů, procesně správně, a pokud se k tomu přistupuje, tak se musí stát chovat vůči všem stejně, vysvětluje. „S tím je v rozporu například to, že se testují jen neočkovaní, přestože očkovaní mohou stejně jako neočkovaní virus roznášet, a dále praxe, kdy se děti posílají domů na základě SMS nebo mailových zpráv, což naprosto nedostačuje – o každém takovém kroku musí hygiena vydat odůvodněné rozhodnutí. Nelze prostě připustit, aby na základě SMS nebo mailu bylo odebíráno dítěti ústavně garantované právo na vzdělání, navíc bez jakékoli náhrady například formou distanční výuky.“
Jak Zwyrtek Hamplová dále konstatuje, praxe na řadě škol je proto neomluvitelná a před zákonem neobhajitelná. Hřeší se na to, že rodiče nechtějí se školami vyvolávat soudní spory, nicméně kdyby se tak stalo, ve většině případů by uspěli. Jde však o to, zda je tato cesta nekonečných soudních řízení efektivní a vůči dětem smysluplná – podstatné by mělo být zajištění vzdělání, ohleduplné zacházení s dětmi, které jsou velmi zranitelné, a se kterými se dnes zachází velmi bezohledně.  To má často horší dopady než formální nezákonnost. „Shrnula bych to tak, že každé opatření v rámci covidu nesmí nikdy opominout povinnost státu zajistit vzdělávání, a stát nesmí nikdy nezákonně segregovat skupiny dětí jen na základě politických, nikoli medicínských, důvodů. Jinými slovy řečeno děti nesmějí být obětmi politických rozhodnutí, a to se bohužel dnes v řadě případů děje.“
Foto: Pixabay
Zdroj: Dušan Šrámek