Nyní již můžeme říct s jistotou, že COVID ani jiné s ním spojené okolnosti s růstem cen nemovitostí nijak nezahýbaly. Naopak – růst cen pokračuje a rozlil se z Prahy i do dalších koutů republiky, v nichž s ohledem na nižší prvotní průměrné ceny vystřeluje změnu cen přímo astronomicky.
Zatímco v Praze se meziroční nárůst cen nemovitostí pohybuje zhruba na 17 %, což je samo o sobě neuvěřitelně vysoké číslo, v regionech pokračuje mnohem rychleji. Na Ostravsku nemovitosti meziročně zhodnotily o třicet osm procent, v Hradci Králové o třicet procent, na Ústecku pak od roku 2018 o 118 procent. Růst cen všech nemovitostí v České republice od roku 2015 přidal kumulovaně osmdesát šest procent. A zdaleka to nekončí.
Vyjma obecně známých faktorů, jakými jsou stále ještě levné hypoteční peníze, vysoká poptávka po bydlení ve velkých městech, která se přelévá i na periferie, a zamrznutí nabídky nových bytů kvůli byrokratickému peklu, které musí podstupovat developeři usilující o co nejrychlejší zásobování hladového nemovitostního trhu, je naprosto zásadním faktorem na straně poptávky zajištění se proti nejistotě v budoucnosti. Lépe řečeno, tento faktor je společným jmenovatelem všeho předchozího.
Žijeme totiž v zemi, kde se z jakéhokoliv pokusu o reformu důchodového systému směrem k udržitelnosti stane politikum, které mezi lidi vnese ještě více nejistoty. Možná si ještě vzpomenete na slibný začátek v podobě 2. pilíře penzijního systému, z něhož jste si mohli na bázi dobrovolnosti 5 % hrubé mzdy odvádět jako spoření do vybraného penzijního fondu. Systém ještě pořádně nezačal běžet, a už tehdejší sociálně-demokratická opozice začala křičet, že ještě než si po volbách vybalí v kanceláři, druhý pilíř zruší. Následně uplynula dvě funkční období levicově-populistických vlád, za nichž se s důchodovou reformou nestalo vůbec nic. Konstatování o připravené reformě v podobě zaručeného důchodu minimálně 12 000 korun je špatným vtipem i vůči těm, kteří nestudovali ekonomii v Londýně. Každý přeci ví, že koruna má takovou hodnotu, jaká je její kupní síla. Odhadnout, co si za pár desítek let života v inflačním prostředí budu moci skutečně koupit za 12 000 korun, je – kulantně řečeno – přinejmenším těžké.
Přičtěte si k tomu opatrné náznaky odborníků na veřejné finance, že současná produktivní generace třicátníků a čtyřicátníků raději nemá s žádným důchodem počítat, a rostoucí finanční gramotnost posílenou medializací problematiky investování… Strategie „odteď všichni na vlastní triko“ je pak jasná.
Na trhu nemovitostí se u lidí projevuje jednoduchou úvahou, a sice že co se nehýbe, to neuteče. Proto lidé, kteří mají prostředky v řádech desítek milionů, investují do nákupu domů a bytů, lidé s miliony do bytů a pozemků určených k bydlení, lidé s menším objemem prostředků investují třeba do nákupu garáží, parkovacích stání, lesů, nebo zemědělské půdy. A ti, kteří nemovitost koupit nemohou nebo nechtějí, vkládají peníze do investičních fondů (u nichž je konzervativní složka tvořena často právě investicemi do nemovitostí), nebo nechávají peníze povalovat v bankách, které je používají k úvěrování, v ideálním případě aktiv se zajištěním. Ano, hádáte správně, nemovitostí…
Až si budou politici znovu lámat hlavu s tím, jak vyřešit problém rostoucích cen nemovitostí, měli by si uvědomit, že jednání lidí nelze roztřídit do názvů bodů jednání Sněmovny, nebo zastupitelstva. Svět je komplikovanější a všechno souvisí se vším. Lidé zkrátka efektivně reagují na podněty, které dostávají, a snaží se eliminovat míru nejistoty v budoucnu – a zájem o nemovitosti je právě takovou reakcí.
Aleš Rod, ekonom a univerzitní pedagog, působí jako ředitel výzkumu v Centru ekonomických a tržních analýz (CETA).
Zdroj: Aleš Rod
Foto: Pixabay
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
