Na své kolegy z URNA nedá dopustit. Jejich srdce bije za právo a spravedlnost a každý bojovník této speciální jednotky v sobě koncentruje vlastnosti, které má dobrý tým. Ve spolupráci s dalšími útvary se URNA zabývá také prevencí teroristických útoků.

Třebaže na světě neexistuje místo, které by bylo absolutně bezpečné.  Říká, že bychom si měli všichni uvědomit a přijmout do svého života fakt, že svět není žádná rajská zahrada, a to, že ráno živý a zdravý vstanu, neznamená, že si ve stejném stavu půjdu večer lehnout.

Rozhovor s plk. JIŘÍM IGNÁCEM LAŇKOU, vedoucím kanceláře ředitele URNA (Útvaru rychlého nasazení Policie ČR), bývalým šéfinstruktorem URNA, trvalým jáhnem a policejním kaplanem Policie ČR a předsedou Křesťanské policejní asociace (KPA)

Podcast s JIŘÍM IGNÁCEM LAŇKOU si můžete poslechnout také zde.

Přes šestnáct let jste byl šéfinstruktorem URNY. Jak jste se k této práci dostal?

Po nástupu k útvaru v roce 1989 jsem sloužil v zásahové skupině jako bojovník, což byla má vysněná meta. Po třech letech jsem se stal instruktorem. Byla to nesmírně zajímavá doba, kdy se vlastně tvořila zcela nová koncepce moderní protiteroristické jednotky a já jsem měl tu čest se na tomto vývoji podílet. S otevřením našich hranic jsme mohli začít komunikovat s kolegy z ostatních speciálních policejních a četnických jednotek a získané informace nás posouvaly mílovými kroky kupředu. Postupně se vytvořila efektivní struktura zásahových týmů a jí odpovídající podpůrné složky, včetně výcvikového oddělení. A tento tým instruktorů jsem od roku 2004 do loňského listopadu vedl.

Chtěl jste být vždy u Policie ČR nebo jste chtěl být i něčím jiným? 

Ale kdepak. Má původní cesta vedla do lesa. Po základce jsem nastoupil do Středního odborného učiliště lesnického v Sedlčanech a odtud do Střední lesnické technické školy v Trutnově. Byla to krásná doba a velmi rád na ni vzpomínám. Chlapské prostředí, učitelé i mistři odborného výcviku skvělí jak po odborné, tak i po lidské stránce a prima spolužáci. A les s jeho „obyvateli“ jsem miloval, a to mi zůstalo dodnes. Pak jsem došel do okamžiku, kdy jsem musel svůj život přehodnotit. Lesnickou uniformu jsem odložil a nastoupil k tehdejšímu Sboru národní bezpečnosti. V podstatě od počátku jsem své úsilí zaměřil k jednomu cíli, a tím byl nástup k protiteroristické jednotce, která tehdy nesla název Odbor zvláštního určení Správy vojsk Ministerstva vnitra, a zde bojovat proti zlu v té jeho nejhorší podobě, jakou mu lidské bytosti mohou dát. A to se mi, díky Bohu, povedlo.

Vedl jste a koordinoval výcvikové oddělení URNA Policie České republiky. Jak moc to bylo náročné? Bylo z čeho vybírat vhodné adepty?

Náročné to samozřejmě bylo, je a bude. Temný svět zločinu je stále živý a dynamicky se rozvíjí. Všechny policejní složky na tento trend musí pružně reagovat, a to dvakrát platí pro boj proti terorismu. Taktické postupy, výcvik a technické vybavení se musí vyvíjet velice rychle. S tím jdou ruku v ruce velice vysoké nároky na kvalitu personálu, a to nejen bojovníků. Výběrové řízení k našemu útvaru je velmi obtížné a tvrdé, ale má to své dobré důvody. Zatím je z čeho vybírat, ale kvalita naší zvláště mužské populace klesá, a to se promítá i do snižujícího se počtu jak zájemců o službu u útvaru, tak i v počtu těch, kteří výběrem úspěšně projdou.

Co je cílem zásahu Urny?

Jednoduše řečeno prosadit zákon a chránit nevinné. V převážné většině našich zákroků se jedná o zadržení nebezpečného člověka s minimem škod jak na majetku, tak na zdraví všech zúčastněných, a jeho předání orgánům činným v trestním řízení k dalším opatřením. Policejní složky mají pomáhat a chránit a tohle heslo, které je vlastně jakýmsi programovým prohlášením, bereme velice vážně.

Jsou v oddílu Urny také ženy?

Ne. Tedy ne v zásahových jednotkách. Do doby, než vstoupil v platnost antidiskriminační zákon, jsme v propozicích pro vstup do řad útvaru měli i podmínku, že to musí být jen muž do věku 35 let. Tyto předpoklady tedy padly. Co se týká věkové hranice, od té doby se několik starších zájemců přihlásilo a několik z těchto několika i výběrem prošlo a ukázalo se to jako dobré. Žena se nepřihlásila žádná. Důvod neznám a nechci o něm spekulovat.

Od listopadu jste vedoucím kanceláře ředitele URNA. Jaká je to pro vás změna oproti praktickému výcviku?    

Je to více o kancelářské práci, ale také více o kontaktech s „vnějším světem“.

Účastnil jste se mnoha zahraničních misí včetně do oblastí Blízkého i Dálného východu. Co vám to dalo do vašeho profesního života?

Byl jsem na dvou dlouhodobých misích v Bagdádu a poté na kratších v iráckém Erbilu a v Bejrútu v Libanonu. Úkolem našeho útvaru v těchto místech je prioritně chránit životy a zdraví pracovníků zastupitelských úřadů. Jedná se o činnost naprosto odlišnou od práce zde v republice. Týmy se musí spoléhat ve všem jen na sebe, a to v zemích, kde je velmi vysoký stupeň bezpečnostního rizika, kde probíhají válečné i teroristické operace, kde každý den i noc hrozí nebezpečí násilné smrti. A to bez jakékoli podpory. To klade velké nároky na odbornou připravenost, psychickou stabilitu i schopnost improvizovat a rychle se přizpůsobovat situaci. Je to opravdu skvělá a tvrdá škola, jejíž výsledky se samozřejmě úročí i v domácím prostředí.

Ovlivnila vaše zkušenost ze zahraničních misí i jiný náhled na život?

Velice. Setkání s prostředím, ve kterém se prolínají naprosto odlišné kultury s jejich specifickým náhledem na život a jeho hodnoty, je obohacující a fascinující pro každého, kdo tyto rozdíly chce vidět a také se z nich poučit. Člověk si pak musí uvědomit, v jaké krásné a bezpečné zemi žijeme, a získá obrovskou úctu k práci generací našich předků, kteří tuto zemi pracně vybudovali, a hrdost na ty, kteří při její obraně položili život. A začne si více vážit i těch, kdo ji budují a chrání dnes.

Říká se, že teroristický útok v ČR musí přijít. Je jen otázkou kdy. Jsou na to ČR a její obyvatelé připraveni?

Nemohu souhlasit s tím slovem „musí“. Jaká bude bezpečnostní situace naší země záleží jen a jen na nás. Na činnosti a spolupráci všech stáních složek, hlavně těch bezpečnostních, ale i na odpovědnosti a bdělosti každého občana. Naše bezpečí je věcí nás všech! Měli bychom si všichni uvědomit a přijmout do svého života fakt, že svět není žádná rajská zahrada, a to, že ráno živý a zdravý vstanu, neznamená, že si ve stejném stavu půjdu večer lehnout. Důležité je nebýt lhostejný. Nejde jen o teroristický útok. Lidské životy jsou ohroženy i v běžném životě. Dopravní nehody, zdravotní problémy, loupežné přepadení, rvačka. Často stačí k záchraně jen jeden telefonát. Mobilní telefon má dnes prakticky každý a čísla 155 nebo 158 jsou fakt krátká a snadno zapamatovatelná.

Co si myslíte o návrhu jedné politické strany na škrt ve státním rozpočtu na rok 2021 částky deset miliard českých korun na obranu ČR?

Na to neumím odpovědět. Můj osobní názor by byl jen neodbornou spekulací.

Jste předsedou Křesťanské policejní asociace (KPA), která vznikla v roce 2011 jako spolek sdružující křesťany především z řad příslušníků Policie České republiky. Proč vznikla KPA?  

Jejím hlavním úkolem je vytvořit prostor, kde spolu mohou křesťané „v uniformě“ hovořit, sdílet svou víru a podporovat v křesťanském duchu jak sebe, tak i své kolegy. Kromě společných setkání se snažíme pomáhat tam, kde je toho zapotřebí a kde je naše pomoc žádoucí.

Jste trvalý jáhen v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově. Co má na starosti trvalý jáhen?

Jáhenská služba je stará jako křesťanství samo. V římskokatolické církvi, jejíž jsem členem, dnes existují tři stupně svěcení, a to biskupské, kněžské a jáhenské. To jáhenské má dvě podoby. V té první je na jáhna svěcen bohoslovec na své cestě k přijetí kněžského svěcení. V té druhé je na „trvalého“ jáhna svěcen dospělý muž, který je v převážné většině případů ženatý, a u kterého se předpokládá doživotní jáhenský stav. Jáhen plní úkoly, které jsou příslušné jeho stavu. Přisluhuje při mši svaté knězi nebo biskupovi, čte Evangelium, vyučuje katechismus, připravuje děti či dospělé k přijetí svátosti křtu či biřmování, snoubence ke sňatku a tak podobně. Může křtít, oddávat, pohřbívat a udělovat určitá žehnání. Také se často stará o chod farnosti a kostela. Důležitou úlohu pak mají jáhni v tzv. „kategoriální pastoraci“, tedy v církevní službě mimo církevní prostředí, to znamená například v nemocnicích, charitních zařízeních, školách, v armádě, věznicích a dnes i v policii.

Stál jste také za projektem tří nových zvonů pro kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově. Jak na to vzpomínáte? 

Jako na zázrak. Karlovský chrám nechal vybudovat v roce 1350 český král a římský císař Karel IV. a jeho historie je velmi dramatická. Zvony zde od počátku samozřejmě nechyběly, ale mnohokrát byly zničeny a kostel byl pokaždé osazen novými. Naposledy v roce 1939. Ty byly již v roce 1942 zkonfiskovány říšskými úřady, sundány ze zvonice a odvezeny do Německa. Od té doby Karlov neměl svůj hlas. Tedy k sedmistému výročí narození slavného zakladatele karlovského chrámu Karla IV. jsme se s tehdejším rektorem kostela P. ThDr. Jiřím Svobodou rozhodli zahájit akci, jejím výsledkem mělo být osazení zvonice novým zvonem, nebo lépe zvony, které by Karlov znovu rozezněly. No, a pak se začal dít ten zázrak. Do akce se zapojili skvělí lidé z pražského magistrátu, který je vlastníkem kostela, vznikl spolek „Chrám Karlov“, majoritní donátor, založený pány Karlem Janečkem, Janem Rybářem a Václavem Cílkem, a projekt finančně podpořily i desítky obětavých dárců. Během opravdu krátké doby byla opravena a upravena kostelní zvonice, vyrobena desetitunová dubová stolice a odlity tři velké zvony, které před zavěšením požehnal Jeho Eminence Dominik kardinál Duka. Jak říkám, zázrak.

Od letošního listopadu jste byl jmenován policejním kaplanem. Co tato pozice obsahuje? Kdo si může vyžádat vaše služby?

Policejní kaplan je duchovní, který je v současné době do služby vyslán společně křesťanskými církvemi, sdruženými v Ekumenické radě církví a České biskupské konferenci. Vzhledem k tomu, že bezpečnostní sbory z hlediska zákona o církvích nemají shodné postavení s ozbrojenými silami, může to v budoucnu být i jinak. Kaplan je tedy v této své službě zástupcem nejen své vlastní církve, ale je zástupcem všech církví, které jej vysílají. Policejním kaplanem může být pouze policista v činné službě a své kaplanství vykonává dobrovolně, a to bez nároku na jakékoli finanční ohodnocení. Primárně slouží svým kolegům, ale i jejich rodinám, svou přítomností a doprovázením. Jeho službu si může vyžádat každý, kdo ji potřebuje. Duchovní služba jednou z pomáhajících profesí, kterých má policie více, a které účinně pomáhají vnášet lidský rozměr do jinak vcelku drsného policejního světa. Není v žádném případě náhradou ani jednoho z nich, ale doplňuje je.

Proč podle Vás existuje ve světě zlo, i když je Bůh všemohoucí?

Jen můj osobní názor, nejsem na teodiceu žádný odborník. Máme několik nádherných darů, které jsme si nijak nezasloužili. Život, rozum, svědomí a svobodu. Pokud se rozumem rozhodneme, že bude naše svoboda ve shodě se svědomím, žijeme dobrý život. Pokud se rozhodneme potlačit svědomí a upřednostnit naši vlastní svobodu, dobro mizí a na uprázdněné místo se dostává zlo. Zlo je nepřítomnost dobra. Zlo není stvořené, není Boží vlastností ani úmyslem, vytváříme ho sami. Bůh je všemohoucí, ale není loutkář. Pokud by formoval, či lépe formátoval naše myšlení, potlačil by naši svobodnou vůli a my bychom se stali právě těmi loutkami. A pokud je člověk dobrý, určitě nechce, aby osoba, kterou miluje, byla jen loutkou, ale chce, aby byla svobodnou a rozhodující se sama za sebe. Jenom tak může být ve vzájemném vztahu pravá, dospělá láska a úcta. Což pak teprve u Boha, který nás miluje v plnosti.

Jako východisko etických dilemat křesťana při užití násilí většinou citujete sv. Augustina: „Já můžu nastavit druhou tvář, ale nikdy nesmím nastavit tvář toho druhého.“ Můžete nám to blíže vysvětlit?

Polemika o užití síly křesťanem je vlastně stejně stará, jako křesťanství samo. A trvá dodnes. Tedy opět pouze můj osobní názor. Svět je porušený přítomností zla, ten svět, o který se máme starat. Špatné činy špatných lidí dopadají na nevinné. Náš Nejvyšší Velitel shrnul Desatero do Dvojpřikázání lásky, ve kterém řekl, abychom milovali bližního jako sami sebe. Nechci, aby mě kdokoli oloupil, aby mi kdokoli ublížil či mě usmrtil. Stejně tak to tedy nemohu chtít pro druhého. Je mou povinností chránit druhé, jako bych chránil sebe. Pokud je pro tu ochranu nutné užít sílu, pak to udělám. Podle svých možností a schopností. Když někdo spadne do vody a začne se topit, v té chvíli nestačí padnout na kolena a začít se modlit. Musím do té vody skočit a toho člověka vytáhnout. Stejně tak pokud nějaký darebák přepadne člověka se zbraní v ruce, nebo terorista vezme rukojmí a chystá se je popravit, modlitby v té chvíli nepomohou. Musím užít odpovídající sílu, abych ty lidi zachránil.

Jste velmi aktivní člověk. Stíháte ještě vůbec relaxovat a věnovat se i vaší rodině a koníčkům?

Většina mých koníčků souvisí s oběma službami, jak tou policejní, tak tou církevní. Věnuji se policejní historii a historii vojenských kaplanů. Rád čtu, i když výběr literatury vychází právě z toho studia historie. A když mohu, zajedu si na střelnici. Co se rodiny týká, je to spíše otázka na mou paní. I když se obávám, že odpověď by pro mne nebyla příliš příznivá… ale snažím se.

Co byste rád popřál / vzkázal do nového roku čtenářům a posluchačům Ekonomického magazínu.cz a e-news.cz? 

Přeji nám všem, abychom v této prazvláštní době v sobě našli sílu podívat se na svůj život z nadhledu, abychom z něho dokázali vypreparovat ty dobré hodnoty, na kterých život stojí, drželi se jich a už nikdy je neopouštěli.

Děkuji za rozhovor.

Foto: Renáta Lucková