Pelikánův návrh vyhlášky k insolvenčním správcům je zmatečný

 Robertem Pelikánem (ANO), je nejen terčem kritiky dalších ministerstev a dotčených institucí, ale současně je v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu ČR. Návrhu je vytýkána hlavně zmatečnost, překročení zákonného zmocnění a v neposlední řadě působí diskriminačně.
Kritika se na Pelikánovo ministerstvo snáší z mnoha stran. Výhrady k vyhlášce mají četná ministerstva (MV, MPSV, MZE a MŠMT) a rozporuje ji i Unie spolků insolvenčních správců a Asociace insolvenčních správců. „Návrh vyhlášky považuji spolu s kolegy za nešťastný. Důvodová zpráva hovoří o přebírání osvědčených požadavků a standardů vztahujících se k personálnímu a materiálnímu vybavení. To považujeme za naprosto zavádějící. Není totiž evidentní, na základě čeho je tak konstatováno. Průvodní zpráva k návrhu vyhlášky navíc uvádí, že vyhláška navazuje na změny provedené zákonem 64/2017 Sb. Cílem tohoto zákona však bylo snížení počtu fiktivních, reálně nefungujících provozoven insolvenčních správců. Určitě jím tedy není a nebylo – jak nyní z návrhu vyhlášky vyplývá – zamezení řádnému výkonu funkce insolvenčního správce,“ podotýká k návrhu Tomáš Valášek, výkonný ředitel společnosti Insolvence 2008, a dodává: „Navíc nové nároky na personální vybavení kanceláře insolvenčního správce jsou pro mnohé menší správce doslova likvidační.“
Vyhláška dále požaduje, aby zaměstnanci jednoho konkrétního insolvenčního správce nepracovali zároveň pro jiného insolvenčního správce, což je při nutném sdílení (nejen vybavení vč. softwaru pro menší provozy, ale také zaměstnanců) diskriminační, a navíc i protiústavní. Sdílení zejména administrativního personálu je přitom zcela běžné u advokátů, daňových poradců či exekutorů. Vyhláška dále nejednoznačně dělí zaměstnance na běžné a odborně způsobilé, což komplikuje rozlišení jejich gesce. V tomto ohledu by se měl návrh vyhlášky bezpodmínečně vypořádat se závazným rozhodnutím Ústavního soudu ČR z 9. února 2016, které se této otázce přímo věnuje (sp. zn. Pl. ÚS 17/15).
Protože jsou základní povinnosti insolvenčních správců stanoveny již v zákoně, vyhláška je považována (mj. rovněž Asociací insolvenčních správců a Unií spolků insolvenčních správců) za nadbytečnou. Řada povinností stanovených vyhláškou je ukládána mimo zákonné meze. Insolvenčním správcům mohou být uloženy povinnosti pouze zákonem. Např. požadavek na přesný počet zaměstnanců k výkonu určité činnosti nemá v českém právním řádu obdoby. O vágních formulacích (např. důstojný styk) nemluvě.
Četné výhrady se na Pelikánovu hlavu snášejí i od kolegů ministrů. Ministr vnitra a ministryně práce a sociálních věcí vytýkají v připomínkovém řízení návrhu vyhlášky nedostatek zákonného zmocnění, ministr zemědělství pak dokonce poukazuje na její nadbytečnost. Zmatky s počtem odborných zaměstnanců a rozsahem jejich vzdělání vidí jako problém ministr školství, mládeže a tělovýchovy. Na rozpor s rozhodnutím Ústavního soudu ČR upozorňuje opět ministryně práce a sociálních věcí.
Výkladové nesrovnalosti a nejasnosti pouze prohlubují právní nejistotu na straně insolvenčních správců. A to nejen z hlediska výkonu činností v provozovně insolvenčního správce, ale i z hlediska jeho zastupitelnosti. Vyhláška je tak v rozporu nejen se zákonným zmocněním zakotveným v zákoně o insolvenčních správcích, ale také s principy ústavního pořádku. Proto tak, jak je Ministerstvem spravedlnosti navrhována, může mít pro mnohé dotčené naprosto likvidační důsledky.
TZ Insolvence 2008