Zdá se, že současná situace na trhu s energiemi dospěla do takového bodu, kdy nutí vlády evropských států opět pro jednou ignorovat základní principy ekonomické teorie.
Regulace cen nebo marží plynu a elektrické energie byla v tomto ohledu skloňována již mnohokrát, nicméně novinkou je návrh regulace na evropské úrovni. Od něj si jeho zastánci slibují zejména lepší vymahatelnost a větší efektivitu. S nadsázkou se pak dá poznamenat, že toto řešení opravdu zesiluje efekty národní regulace, bohužel však v negativním slova smyslu.
Příčina vysokých cen plynu a elektřiny je navíc poměrně jednoduchá a snadno analyzovatelná. Pramení z momentální vzácnosti způsobené nedostatkem zemního plynu, jenž se hojně importoval z Ruské federace. Cena plynu se pak díky dosavadní evropské energetické politice poměrně silně promítá do cen elektřiny.
Z dlouhodobého hlediska je pak jediným možným řešením snížení podílu plynu na energetickém mixu, ať’ už skrze jadernou energii nebo obnovitelné zdroje. Krátkodobě je pak žádoucí, aby byly dodávky plynu alespoň co nejvíce diverzifikované, tak jak se o to snaží například Slovenská republika. Jedna skutečnost však platí v obou případech – s plynem se musí šetřit.
A právě zde do hry vstupuje důležitost ceny. Mnozí si sice stěžují na neudržitelnost života s tak vysokými cenami zemního plynu, ovšem funkcí ceny je v tomto případě právě motivovat spotřebitele k omezení jejich spotřeby a tedy co nejvíce šetřit s tímto vzácným zdrojem. Jistě, pro některé nízkopříjmové domácnosti může být tato situace likvidační. Těmto subjektům se má však pomáhat cíleně a nikoli formou plošných příspěvků v řádech desítek miliard, které jednak ještě více tlačí na zvyšování cen a v neposlední řadě vůbec nemotivují ke snižování spotřeby. Státy, které se tedy uchýlily k formě této pomoci, jako například Česká republika, se pouze zamotaly do nekonečné smyčky, ve které si o kompenzaci postupně říkají všechny subjekty operující v ekonomice a ceny dále stoupají nahoru.
Zastropování cen by se pak mohlo jevit jako koncepčnější řešení. Navíc pokud bude ještě implementováno na evropské úrovni, právě tato delegace moci zřejmě znemožňuje některým proponentům vidět neschopnost jejich národních vlád při řešení jakýchkoliv podobně složitých úkolů a mylně se domnívají, že Evropská Unie bude schopna dosáhnout lepších výsledků.
Zastropování cen však trpí stejným problémem, jako plošná sociální pomoc. Nemotivuje totiž občany snižovat spotřebu plynu, což by mělo být z dlouhodobého hlediska hlavním cílem každé současné energetické politiky. Na evropské úrovni však přináší mnohem větší problém. Neméně důležitou funkcí ceny vedle té informační je totiž funkce motivační. Pokud je tedy komodita nedostatková, jako je tomu v případě zemního plynu, má vysoká cena za cíl motivovat nové dodavatele k investicím a vstupu na evropský trh. Může se jednat o dlouhodobější projekty, jako výstavba nových plynovodů z Norska anebo i uzavření okamžitých smluv a dohod o dodávkách LNG plynu ze zemí Blízkého východu. Pokud by však skutečně došlo k celoevropskému zastropování cen, tato motivace potenciálních dodavatelů se rapidně sníží. Evropa se tak pouze ještě více ponořit do hlubin ruského plynu a nijak nepřiměje své občany na odvykání od této závislosti.
Nelze jednoduše prohlásit, že Evropská Unie nebo jednotlivé členské státy by v současnosti neměly dělat nic. K dnešním cenám plynu a elektřiny vedlo vícero špatných rozhodnutí učiněných v minulosti, nicméně Evropa by se měla upínat spíše k budoucnosti. Svou sílu může Unie využít i jinak, než regulací cen plynu. Právě evropská úroveň umožňuje mnohem větší možnosti v oblasti vyjednávání alternativních dodávek a uvolní tak ruce zejména členským státům, které jsou z velké většiny závislé na ruském plynu. Konečným cílem však musí být vždy omezení spotřeby zemního plynu – jak dlouhodobě, tak krátkodobě.
FILIP BLAHA, analytik CETA
Foto: Pixabay
Zdroj: CETA
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
