Švehla: Rozhýbat vkladovou sedlinu by nebylo těžké  

Zjednodušeně řečeno, peněžní oběh začíná tím, že vám zaměstnavatel vyplatí mzdu.To jsou – řekněme – „nové peníze“, protože jste za to ve firmě odvedli práci, která se stala součástí nového produktu. Ty peníze ve skutečnosti nemusejí být moc nové, zaměstnavatel je jenom převedl ze svého účtu na váš, takže vlastně zůstaly pořád v bance.

Co banka s těmito penězi udělá? Především z nich poskytuje půjčky a úvěry. Z jedné uložené stokoruny může poskytnout 300 – 700 korun nových úvěrů. Je přitom omezena několika předpisy: část vkladů musí uložit do rezerv v ČNB, musí mít dostatečný kapitál, který pokryje alespoň 8 % úvěrů a ještě musí u každého úvěru posoudit riziko nesplacení a vytvořit opravnou položku (rezervu).  Za celý český bankovní sektor tvoří tyto opravné položky necelá 2 % z poskytnutých úvěrů. I tak banky udržují poměrně vysokou marži mezi úroky z vkladů (které vyplácejí) a úroky z úvěrů (které inkasují). Banky také za peníze z vkladů nakupují státní dluhopisy, ze kterých jim rovněž plynou zajímavé, prakticky bezrizikové a nezdaněné zisky a volné peníze ukládají u centrální banky za její úrokové sazby, což je podle okolností také velmi výnosné. Kromě toho poskytují banky řadu služeb na finančním trhu. 

Když se každoročně zveřejňují miliardové zisky největších bank, nezní to střadatelům zrovna příjemně. Platí poplatky za vedení účtů, přitom si účet sami obsluhují ze svých počítačů a do poboček mnozí za celý rok ani nevkročí. Banky ale namítají, že ze zisku musí povinně tvořit značné rezervy, což je pravda. Musí také velmi pečlivě vážit rizika úvěrování, což je profese velmi obtížná, a tedy i velmi nákladná (dobře placená). Řízení rizika v bance totiž předpokládá hluboké znalosti konkrétních odvětví, schopnost přesné analýzy účetnictví a ve většině případů i přehled o historii konkrétních firem. 

Nicméně se dá říci, že střadatel svými penězi kryje náklady své banky a umožňuje jí vydělávat další peníze. Tím, že jí přenechává úrok ze svého vkladu, si kupuje poměrně vysokou jistotu. Vklady v každé bance jsou nejen ze zákona pojištěné (do 100 tisíc €), ale také zajištěné vlastním kapitálem a mohutnými rezervami. 

Banky jsou v podnikání omezeny množstvím předpisů, o jejichž dodržování se starají celá velká oddělení. Cílem těchto předpisů je snížit riziko krachu každé jednotlivé banky, což je sice na hony vzdálené podstatě tržní ekonomiky, ale je to samozřejmě navýsost praktické. Krachy velkých bank by způsobily obrovské škody v celé ekonomice. Je jen otázkou, zda by to nemohlo být levnější. Tuto otázku si ale nikdo nepokládá. 

Zejména zarážející je, jak jsou v tomto směru lhostejní sami střadatelé. Už jsme si sice zvykli přecházet mezi různými mobilními operátory a nutit je tak ke slevám (někdy velmi zajímavým), ale převod peněz z běžných na úročené účty nebo dokonce přechod od drahých bank k levnějším se zatím moc neujal. Lidé i firmy drží stále velké množství vkladů na neúročených běžných účtech a zajímavé nabídky na úročení vkladů nevyužívají. Odborně se tomu říká vkladová sedlina – je to mnoho miliard, které by sice banky měly na požádání vyplatit, ale celkově se velikost této “sedliny” moc nemění. Lidé ji drží na svých účtech jako finanční rezervu a o výnos se nestarají. Máme-li pocit, že trh bankovních služeb jaksi nefunguje, nebude to jen důsledkem masivní regulace, ale z velké části i netečností klientů. Kdyby se banky musely o střadatele víc ucházet, určitě by se to klientům vyplatilo.  

Autor: Martin Švehla 

Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT