Švehla: Řídit veřejné finance jako rodinu?

V  médiích se probírá státní rozpočet a veřejné finance, jako by to bylo totéž. Veřejné finance vypadají lépe, protože zahrnují i rozpočty regionů, které jsou – jak známo – v přebytku. Státní rozpočet vykazuje deficit a ten se financuje z půjček. Státní dluh tedy roste. Za uplynulé čtyři roky se zvýšil zhruba o 1200 miliard, což je hodně, ale i tomu se dá opticky pomoci: když porovnáme celkový dluh s HDP, dojdeme k růstu zhruba ze 42 % na současných 45 %, což vypadá rozhodně lépe.

Když mluvíme o deficitu veřejných financí, zpravidla se mluví o relativně nízké hodnotě kolem 2,2 % HDP, což je přibližně 170 miliard Kč. Samotný státní rozpočet (podmnožina veřejných financí) směřuje ale letos k deficitu 241 miliard. Vidíme tedy, že krajské a místní samosprávy utrácejí méně, než dostávají, zatímco centrální vláda postupuje opačně.

Aby to ale nebylo tak jednoduché, ekonomové mluví ještě o deficitu cyklickém a strukturálním. Tyto pojmy lze nejlépe pochopit na příkladu rodinných financí: představme si domácnost, kde vydělává pouze otec, děti chodí do školy a manželka je doma. Otec vydělává průměrnou hrubou mzdu kolem 45 tisíc měsíčně, domů přinese čistého asi 40 tisíc. Z toho platí nájemné, spotřebu vody, energií, dopravu do zaměstnání, stravu – to jsou nutné (mandatorní) výdaje, které musí domácnost zaplatit každý měsíc. Pokud tyto nutné výdaje nepřesáhnou celkový příjem rodiny, je to v pořádku. Jakmile by však nutné výdaje překročily stálý příjem, nastává problém. Částka, o kterou nutné výdaje převyšují stálé příjmy (ve státním rozpočtu) se nazývá strukturálním deficitem.

Náš aktuální strukturální deficit dosahuje částky kolem 150 miliard ročně, což jsou zhruba 2 % HDP. V podmínkách naší domácnosti by to znamenalo, že sice mají příjem 40 tisíc čistého měsíčně, ale za nájem, energie, vodu, potraviny a podobné nutné položky musí každý měsíc zaplatit 42 500 Kč. Buď sáhnou do úspor, nebo si musí půjčit. Rodina by to tak udělala jen krátkodobě, pak by hledala trvalejší řešení – buď by si našla práci i maminka, nebo by otec hledal lépe placenou práci či přivýdělek, případně by museli snížit své nutné výdaje: přestěhovat se do levnějšího bytu, šetřit s energií atp.

Náš státní rozpočet vykazuje pokles strukturálního deficitu, což je sice uklidňující, ale také dost zavádějící. V roce 2020 byl HDP na úrovni 5 500 miliard a strukturální deficit činil 2 % HDP, tedy přibližně 110 miliard korun. Pro rok 2025 se uvažuje s HDP ve výši 7 900 miliard a strukturální deficit má dosáhnout 1,9 % HDP, tedy asi 150 miliard – i když procentuálně jde o pokles, v absolutní hodnotě to strukturální deficit vzrost za pět let zhruba o polovinu! 

Připusťme, že existuje také cyklický deficit, což je další teoretický pojem a označuje tu část deficitu, kterou lze připsat na konto ekonomického cyklu. Počítá se totiž s tím, že když je ekonomika v útlumu (HDP neroste), státní rozpočet je deficitní, a naopak – když ekonomika roste, tyto cyklické deficity zanikají a státní rozpočet snižuje své zadlužení. Kdybychom to opět přirovnali k rodinnému rozpočtu, může nastat období, kdy je živitel rodiny nemocný, dostává jen nemocenskou a rodina musí žít z úspor nebo z půjček. Když se ale živitel uzdraví a najde lépe placenou práci, rodina dluhy splatí, posílí své úspory a je lépe připravena na další horší časy. Možná by se veřejné finance měly řídit jako rodina, nebo o nich tak alespoň uvažovat …

Autor: Martin Švehla

Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT