Švehla: Fiskální brzda která moc nebrzdí

Jeho jádrem je zejména dluhová brzda navázaná na poměr veřejného dluhu k HDP, povinnost sestavovat rozpočty v souladu se střednědobými výdajovými rámci a důraz na sledování strukturálního salda, tedy očištěného hospodaření státu, nezatíženého vlivem hospodářského cyklu.

Součástí systému je také Národní rozpočtová rada jako nezávislý dohledový orgán, který má na fiskální politiku upozorňovat a hodnotit její udržitelnost. Na papíře jde o standardní a ekonomicky racionální rámec, srovnatelný s fiskálními pravidly v jiných evropských zemích. Tedy úmysly byly opravdu dobré.

Současná realita však ukazuje, že zákon sice formálně existuje, ale jeho praktická účinnost je omezená. Rozpočet na letošní rok bude už sedmý v řadě s plánovaným deficitem v řádu stovek miliard korun, sedmým rokem vzroste zadlužení státu a ve výhledu není žádná zásadní změna. Česká ekonomika má slušný růst, vysokou zaměstnanost, přijatelnou inflaci, ale strukturálně vysoké deficity tvoříme vesele dál. Přitom mimořádné externí vlivy a z nich vyplývající náklady odezněly. Fiskální politika se ale dál opírá o výjimky, přechodná ustanovení a pružný výklad pojmů, zejména strukturálního salda. Zákon se za dobu své existence několikrát novelizoval, v podstatě tak, aby se dal obejít změnou metodiky, redefinováním mimořádných okolností nebo prodloužením lhůt rozpočtové konsolidace.  Výsledkem je paradoxní stav: stát se může deklarativně hlásit k rozpočtové odpovědnosti, a přitom dlouhodobě hospodařit s deficity, které zvyšují dluh bez jasné strategie jeho stabilizace.

Zásadní slabinou zákona je nejspíš to, že se soustředí především na kvantitativní ukazatele – tedy „kolik“ se utrácí a zadlužuje – ale téměř vůbec neřeší kvalitu a strukturu veřejných výdajů. Nerozlišuje mezi výdaji, které zvyšují budoucí produktivitu ekonomiky (například investice do infrastruktury, vzdělání či výzkumu), a výdaji, které mají převážně spotřební nebo redistribuční charakter bez dlouhodobého přínosu. Stejně tak neobsahuje tvrdé mechanismy, které by politickou reprezentaci skutečně motivovaly nést odpovědnost za systematické porušování fiskální disciplíny – sankce jsou spíše reputační než faktické a v politickém provozu mají jen omezený dopad.

Pokud by zákon o rozpočtové odpovědnosti měl fungovat skutečně jako účinný nástroj, musel by být postaven jinak. Zaprvé by musel být méně založen na technokratických veličinách, které jsou snadno interpretovatelné podle momentální potřeby, a více na jednoduchých, srozumitelných pravidlech čitelných i pro veřejnost. Zadruhé by měl jasně rozlišovat mezi běžnými a investičními výdaji a umožňovat určitou flexibilitu pouze tam, kde má zadlužení prokazatelný dlouhodobý ekonomický přínos. Zatřetí by musel obsahovat skutečně citelné politické náklady za jeho porušování – ať už v podobě automatických korekčních mechanismů na výdajové straně, nebo omezení diskreční politiky v následujících rozpočtech. Široká odborná veřejnost se shoduje na nutnosti zásadních reformních kroků, které by českým veřejným financím zajistily dlouhodobou udržitelnost. Ta se ovšem nedá žádným zákonem nařídit, ani vynutit. K té je nutná širší politická shoda a přesvědčení veřejnosti, že dlouhodobá udržitelnost veřejných financí je nezaměnitelná hodnota. 

Zatím je tady však jen tento deklaratorní zákon, který pro politiky představuje pouze technickou překážku a je dost pravděpodobné, že se dočká další “drobné úpravy”, do které se vejdou další odklady a metodické úlevy.  Celé to sice působí dost směšně, ale zákon sám o sobě není směšný svou koncepcí – v praxi je z něj ale jen karikatura původní ambice. Místo skutečné fiskální disciplíny vede pouze k formálnímu dodržování pravidel. Dobré úmysly zatím dláždí cestu směrem, který si nepřejeme. V krátké době uvidíme, zda s novou vládou přichází i dostatek politické odvahy k zásadním reformám, nebo se ta odvaha spotřebuje opět pouze na hledání legálních cest, jak se vyhnout nepopulárním rozhodnutím.

Autor: Martin Švehla

Autor: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT