Švehla: O sazbách, z nichž jedna je až lichvářská

Zjednodušeně řečeno: za základní tedy dvoutýdenní repo sazbu odkládají komerční banky do ČNB „přebytečné“ peníze, kterými nejsou schopny financovat nic jiného. Opět velmi jednoduše: nemají klienty s projekty, na které by mohly poskytnout úvěry.

Je jasné, že při vyšší základní sazbě od ČNB volí banky mezi úvěrováním firem, (které je přece jen rizikové) a bezrizikovým vkladem u ČNB. Stejně jasné je, že si i za dobře zajištěný úvěr řeknou něco nad základní sazbu a tak jde mnohdy hlavně o to, zda si firma za vyšší úrok půjčí, zda je schopna na úvěrovaném projektu vydělat dost, aby se jí to vyplatilo. Tímto, celkem jednoduchým mechanizmem řídí tedy ČNB množství peněz, které banky poskytnou firmám, a které se tedy tímto úvěrovým kanálem dostanou do oběhu. Jak vyplývá z názvu té sazby (dvoutýdenní repo), ukládají banky za tuto sazbu peníze do ČNB na dva týdny a pak si je vyzvedávají zpět. Banky ovšem mohou mít (a většinou pochopitelně mají) přebytečné peníze každý den a i ty mohou ukládat – za diskontní sazbu, tedy o procentní bod levněji (většinou jen přes noc, proto se mluví o úvěrech overnight) a naopak – banky mohou mít přechodně nouzi o peníze, pak si mohou od ČNB půjčit, a to za lombardní (o procentní bod vyšší) sazbu. 

Někdy od roku 2001 nemají diskontní a lombardní sazba prakticky žádný měnový význam – je to jen technické opatření, vše je pevně fixováno. Mezi trvale stanovený dvouprocentní koridor, vymezený diskontní a lombardní sazbou, je umístěna základní 2T sazba a s toto uspořádání se už 20 let nemění. Dříve se se všemi sazbami hýbalo s určitým cílem. Pohyb ostatních sazeb naznačoval příští směr základní sazby a vůli centrální banky. Centrální banka řešila nejen stahování peněz z ekonomiky, ale také dodávání likvidity bankám, což už pozbylo významu. Dnes jsou tyto nástroje vlastně vyřazeny z provozu a k zamyšlení zbývá jen jedna okolnost, která ani s měnovou politikou nemá mnoho společného: na sazby ČNB je napojena řada zákonů, které podle nich automaticky upravují některé sazby či poplatky. Typicky jsou to penále z daňových nedoplatků, mohou to však být i sankce v nájemních smlouvách na byty a v dalších dokumentech. 

V občanském zákoníku je stanovena obecná povinnost platit úroky z prodlení, jejichž výše se upravuje nařízeními vlády. To poslední vládní nařízení je z roku 2013 a jako všechna předchozí navazuje úrok z prodlení na sazby ČNB – nyní již 8 let na základní reposazbu, přičemž aktuálně je úrok z prodlení základní 2T reposazba, zvýšená o 8procentních bodů! To znamená, že letos zaplatí dlužník za pozdní úhradu úrok 15 % ročně! 

Což o to, platit se má včas, ale je s podivem, že vláda organizuje milostivé léto, kdy odpouští z dluhů vůči státu veškeré sankce, ale jinak nechává běžet sankční úroky v této výši, která může být pro některé dlužníky bez velkého zavinění likvidační. Dluh jim roste bez přičinění od chvíle, kdy reposazba stoupne. Pokud jste byli s placením v prodlení k 23. 6. 2022, přičítá se vám k dluhu 15 % ročně, což je z 10 tisíc částka 1,500 Kč, bratru tedy 4 Kč denně včetně víkendů.  Inu – když se bojuje s inflací a zvedají se sazby centrální banky, je to jako kácení v lese, při které se na třísky tak moc nehledí. Úroková tříska vznikla v době, kdy u nás inflace byla kolem 1 %, takže sankce za opožděnou platbu ve výši 9 % byla přiměřená. Při inflaci 17,5 % je ale sankce ve výši 15 % na pováženou. Což takhle vyhlásit nějaké „milostivé vládní nařízení“? Nebylo by to i trochu protiinflační?

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Švehla