Švehla: Bohatství nepadá z nebe

Můžeme mít různé altruistické představy o společnosti, ale v zásadě nám všem jde o uspokojení našich potřeb a ekonomice jako celku o prosperitu, tedy o bohatství. To produkují v každé zemi pouze a výhradně soukromé firmy, od drobných  živnostníků až po velké a nadnárodní společnosti. V každém případě jsou počátkem bohatství investice, tedy rozhodnutí majitele peněz vložit dosažené zisky do dalšího podnikání. 

Na podstatě tohoto procesu nic nemění fakt, že se často investují zisky budoucí, tedy že se investuje z úvěrů, z prodaných obligací, akcií či jinak shromážděných  peněz, případně z peněz zděděných.  

Veškeré takto vznikající bohatství podléhá zdanění – stát si dnes vezme zhruba polovinu vytvořených hodnot, aby je dále přerozdělil nebo spotřeboval. Stát s bohatstvím nic jiného udělat neumí. Nemá motivaci k efektivnímu vynakládání těchto zdrojů, ani k vytváření dalšího bohatství … a ani se to od něj nežádá. Bohužel se to týká i státem vlastněných firem, které sice zisky vytvářejí, ale i ty jsou následně konzumovány státním přerozdělením a spotřebou. 

Zvykli jsme si vnímat stát jako samostatný subjekt, který investuje a zvyšuje spotřebu, čímž podporuje růst. Půjčuje si, financuje plnění veřejných zájmů a podporuje perspektivní směry rozvoje. Není to správné vidění reality, stejně jako dojem, že služby státu dostáváme zdarma. Stát je sám o sobě velmi nákladný subjekt, který soustavně roste a komplikuje fungování tržní ekonomiky, neboť přirozenou motivaci k efektivnosti nahrazuje soustavou předpisů a nemalé síly pak spotřebuje na kontrolu jejich dodržování. Lidé ve službách státu jsou placeni podle platových tabulek, zakázky se zadávají ve veřejných soutěžích podle zákonů, formuláře se vyplňují podle vyhlášek a všechno se to kontroluje různými komisemi, inspekcemi až po Nejvyšší kontrolní úřad a případně se zapojí i policie a justice. Jistě by se dalo spočítat, kolik stát vynaložil prostředků na kontrolu dotace pro dnes už téměř legendární Čapí hnízdo a asi by se nikdo nedivil, kdyby ta částka byla vyšší než ta původní  dotace (50 milionů), o kterou vlastně celou dobu jde. 

Pro deset milionů lidí máme neuvěřitelně velký aparát státní správy. Výkonnou moc v zemi spravují nejen vládní úřady, ale spolu s nimi i municipální, kterých jsou vyšší tisíce. Obecních úřadů je zhruba 8,5 tisíc (!!!), přičemž polovina z nich spravuje malé obce do 500 obyvatel. Přitom 200 obcí s rozšířenou působností stihne zabezpečit fungování živnostenských, matričních a stavebních úřadů, vydávání občanských a řidičských průkazů a evidenci motorových vozidel. 

V loňském roce vznikla na ministerstvu vnitra metodika k zeštíhlení státu. Je stručná – má pouhých 13 stránek, což je príma. Státní agendy se zde definují jako ucelené oblasti působení orgánu veřejné moci, skládají se z činností a je jich celkem 309.  Stane-li se zeštíhlování státu další agendou, dokonce průřezovou a meziresortní, nekouká z toho ovšem nic dobrého – vlastně jenom další byrokracie, potvrzující zákony profesora Parkinsona o tom, že počet úředníků roste nezávisle na objemu jejich úkolů, výdaje rostou úměrně s příjmy a každá práce spotřebuje tolik času, kolik je ho k dispozici. 

Reforma státního aparátu – pokud by se nestala onou 310. agendou – by znamenala nejen přímé úspory nákladů, ale také zjednodušení podnikatelského prostředí a tedy uvolnění motivace a podnikavosti, skryté (a mnohdy udušené) v soukromém sektoru. Připomeňme, že je to fakt jediná cesta, jediný zdroj růstu bohatství společnosti.

S reformami státní správy máme určité zkušenosti – lze se z nich poučit? Marie Terezie ve druhé polovině 18. století zrušila nevolnictví, modernizovala státní správu, reformovala  školství, justici a umožnila první vakcinace. Motivem nebylo ani tak osvícenství císařovany, jako spíš zcela pragmatická snaha zachránit chřadnoucí habsburské panství. Konec války a vznik samostatného Československa na počátku 20. století byly rovněž provázeny zjednodušením státního aparátu a nebylo to jiné ani po další válce a konec konců poslední reformu svého druhu odstartovala i Sametová revoluce v roce 1989. Po každém takovém “tabula rasa”  ovšem nastupuje dlouhá etapa prorůstání byrokratických kořínků, zvyšování počtu úředníků a rozkvětu nových agend. Přesto je reforma státní správy žádoucí. Je dokonce nutnou podmínkou prosperity a nemusí být až tak obtížná. Kolik máme mít obcí a krajů, kolik nemocnic, škol, zdravotních pojišťoven a nejrůznějších úřadů, to lze při dnešní výkonnosti počítačů zjistit poměrně rychle a přesně. Najít optimální postupy, rozložení reforem v čase, jejich náklady a přínosy, na to všechno existují softwary. Stačí tedy jediné – aby takové výpočty vznikly a měly potřebnou autoritu.

Martin Švehla

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla