Tradiční pravo-levá politika se pohybovala mezi akcentováním ekonomického růstu a sociální spravedlnosti. Každý tomu rozuměl. Úspěšná země potřebuje obojí: prosperitu i soudržnost. Přičemž voličská přízeň se přesouvala podle toho, co právě lidé ve své většině cítili jako palčivější problém.
Nyní se však etabluje úplně jiné pojetí, kdy na jedné straně stojí tradiční strany, a to pravicové i levicové a na druhé zastánci “nových pořádků”, kdy už nezáleží ani na růstu, ani na pomoci potřebným, ale jen a jen na zelené ideologii.
V 90. letech jsme mohli sledovat klasický souboj mezi ODS a ČSSD. Ta druhá té první vyčítala sobectví a ta jí to oplácela výtkou, že je marnotratná. I když šlo o určité marketingové zjednodušení, skrývala se v tom hlubší pravda. Pravice se vždy v první řadě starala o ekonomickou prosperitu a vyrovnaný rozpočet, levice o sociální smír a veřejné služby. Když socialisté rozházeli peníze, nastoupili občanští demokraté, aby dali státní finance zase do kupy, a to i za cenu nepopulárních škrtů. A pak zase obráceně…
Jistěže pravice a levice vždy do jisté míry musejí realizovat i program svých soupeřů, jinak by země šla “ode zdi ke zdi” (což se také někdy dělo). Nicméně je důležité, aby rozdíly zůstaly zachovány a tím i elementární možnost výběru pro občany. Pravice a levice obhospodařovaly kmenové skupiny voličů, jejichž zájmy hájily, o vládnutí pak rozhodla schopnost oslovit nevyhraněný střed. Tato přehlednost v západních zemích po dlouhou dobu zajišťovala společenskou stabilitu a důvěru v demokracii.
Postupně však začal v politice převládat populismus, který v podstatě smazal rozdíly mezi demokratickými stranami, jež se začal lišit převážně jen rétorikou, ne už tolik praktickou politikou. Jistě, tím se omezily výkyvy při změně vlády, na druhou stranu se politický systém petrifikoval a de facto vymizela možnost reálné alternativy. Šance se chopily antisystémové strany, a to nejen u nás. Nakonec se v rámci mainstreamu etablovalo místo pravolevé dichotomie jiné štěpení: na konzervativce a liberály.
Nyní máme vládu, která je z pohledu tohoto “nového paradigmatu” de facto velkou koalicí, v níž vedle sebe sedí zástupci konzervativních a liberálních stran. Ekonomicky ovšem pětikoalice zaujímá prostor od středu doprava. To jí nakonec umožňuje nějak fungovat – byť s velkými kompromisy, jak jsme mohli vidět u balíčku. Přinejmenším slovně se totiž všichni hlásí k nutnosti šetřit a škrtat výdaje. Potíž je v tom, že zároveň spolu vedou kulturní války o zcela zbytečné věci, jakými jsou manželství homosexuálů či Istanbulská úmluva.
Tyhle nesmysly jen odvádějí pozornost od důležitých věcí, jakými jsou energetika, vztah k evropskému Zelenému údělu, či modernizace ekonomiky. A právě tímto se dostáváme k tomu, že se nám etabloval úplně nový “politický druh”. Pracovně ho nazývám “zeleným sobcem”. Jako by v sobě spojoval nejhorší vlastnosti původní pravice a levice. Je kombinací nízké sociální empatie a neschopnosti zařídit prosperitu. Nestará se ani o chudé a potřebné, ani o průmysl a hospodářský růst.
Posledních patnáct let se “zelení sobci” stali dominantní silou. Typické jsou pro ně klima hysterie, stoprocentní podpora Green Dealu, přezíravost k životní úrovni a potřebám občanů a ignorance ohledně esenciálních předpokladů pro rozvoj byznysu. Pojí se v nich sociální darwinismus s odporem ke kapitalismu. Což sice vypadá jako divná směska (a také je) nicméně tito “pionýři kulturně-uhlíkové fronty” jsou realitou. Ovládli média, university i evropské instituce a chtějí diktovat druhým, jak mají žít.
Poslední dobu se však tento zelený hybrid začíná lidem zajídat. Není divu. Ideologie propojující sociální darwinismus s ekonomickým bankrotářstvím vytváří „kleště zmaru“, jejichž smrtící stisk už pociťují i blahobytní Němci. Znovu roste vliv antisystémových stran a důvodem je opět neexistence alternativy. Tentokrát ne proto, že všechny mainsreamové strany přistupují na populismus, ale že přejímají radikálně zelené učení, politiku, která není ani pravicově hospodářsky úspěšná, ani levicově sociálně ohleduplná.
V důsledku tohoto “zeleného moru”, který se šíří zleva doprava, hrozí širokým vrstvám bída. Protože klesá hospodářský výkon a zároveň místo aby se pomáhalo potřebným, cpou se další stovky miliard euro do kapes klimatických lobbistů. Případně peníze odplývají do kapes Číňanů, nebo spekulantů s emisními povolenkami. Tohle je zatím “zeleným sobcům a jejich příznivcům jedno, neboť většinou jde o dobře zajištěné “městské liberály”, zatímco Green Deal v první řadě dopadá na firmy a obyvatele z regionů.
Jak řečeno, ten nový politický druh zastává kulturně postoje “nové” levice, která není přátelsky naladěna ke kapitalismu. Pro příznivce toho směru není důležité ani blaho lidí (proto jim například klidně odepřou auta, levné energie, či maso), ani ekonomický rozvoj (mnozí z nich propagují sebevražednou doktrínu “nerůstu). To vše údajně ve jménu záchrany planety. Ve skutečnosti jim jde o absolutní moc, zelené sobectví je novou světovládnou doktrínou.
Krunýř zeleného autoritářství však puká. Nový Evropský parlament bude méně klimahysterický a radikálně liberální a více pravicový a konzervativní. Posunuje se voličská přízeň, mění se i názory uvnitř stran, včetně nejsilnější frakce evropských lidovců, která se vymezuje proti některým částem Green Dealu. Snad se brzy dočkáme konce nadvlády zeleného sobce, o němž by Vladimír Pucholt v roli Filipa ve “Starcích na chmelu” nejspíše řekl: “Ty seš novej historicky ještě nepodchycenej typ grázla, ty kryso s poctivou fasádou!”
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
