Špatné a ještě horší. Taková je nabídka pro pravičáky ve volebním roce. Vláda chystá rozpočet s deficitem skoro tři sta miliard. Nakonec ale může být mnohem hůře, protože opoziční hnutí ANO chce schodek rovnou zdvojnásobit. V zásadě tedy můžeme hlasovat buď pro „rozumné“ sociální demokraty (koalici SPOLU), nebo pro ty marnotratné. Skutečné hospodáře bychom mezi dnešními stranami hledali marně. Ale čekali jsme snad něco lepšího? Po zkušenostech za posledních dvanáct let sotva.
Rozpočtová zodpovědnost umřela s politickou smrtí Miroslava Kalouska. Po něm už nepřišel na ministerstvo financí nikdo s vůlí držet ve veřejných financích pořádek. Jeho „zatažení za záchrannou brzdu“ vydrželo osm let, do roku 2018. Poté už se Andreji Babišovi spolu s Alenou Schillerovou podařilo „zlomit Kalouskovi kletbu“ a poslat hospodaření státu do dluhového pekla. Kdyby se následně Zbyněk Stanjura zachoval stejně, jako někdejší předseda TOP 09, mohli jsme z něj být už venku. Ale on jen zpomalil pád…
V roce 2010 se v důsledku vleklé světové ekonomické krize veřejné finance dostaly do strukturálního deficitu (což je schodek očištěný o vliv ekonomického cyklu) mínus čtyři procenta hrubého domácího produktu. Po pěti letech tvrdé léčebné kúry, která fungovala ještě i za kabinetu Bohuslava Sobotky, bylo toto záporné saldo takřka vymazáno. Stejných mínus 4 % jsme „dosáhli“ v roce 2021. A po pěti letech jsme kde? No, ne přímo v onom neslušném místě, nicméně mínus 1, 75 % na rok 2026 není až taková výhra.
Ano, za Stanjury se veřejné finance konsolidovaly a strukturální schodek se snížil. Ale ne dost. A také díky mimořádným příjmům, které již nebudou, zato se zvednou výdaje na obranu a bez reforem se strukturální schodky začnou zase zvyšovat, jak varuje Národní rozpočtová rada. Jako by „jobovek“ nebylo málo, tak ANO vyhrožuje, že zruší i tu jedinou reformu, která stojí během Fialova vládnutí za řeč. Díky změnám v důchodovém systému se už příští rok dostane systém z hlubokého deficitu do přebytku. Ale na jak dlouho?
Pro Andreje Babiše je zrušení změn v penzích zásadním volebním slibem, na nějž láká až milion seniorů, kteří jsou příznivci jeho hnutí. Předsedovi ANO i těmto dědečkům a babičkám je zřejmě úplně jedno, že tím fatálně zadluží generaci vnuků a vnuček. Už tento jediný „zásek“ populistickou sekyrou vybourá do státního rozpočtu ničivou díru ve výši přes sto miliard korun. Celkově různé finanční instituce odhadly cenu za splnění volební nabídky hnutí na 200 miliard, ekonom Daniel Münich dokonce na 300 miliard korun.
Pro voliče, který si zakládá na dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí, nastává tristní situace. Vláda, pro kterou hlasoval primárně kvůli tomu, aby zastavila roztočenou dluhovou spirálu, mu nabízí na příští rok schodek ve výši 3,5 %HDP (myšleno celkový, ne strukturální a bez započtení přebytkového hospodaření krajů a obcí). Hlavní favorit, který se ji chystá nahradit, vyhrožuje návratem k deficitu blížícímu se 7 % HDP. Takže pravičákovi nezbude než volit menší zlo, protože velkého dobra se nedočká.
V neděli se v Partii na CNN Prima News utkali ministr financí Zbyněk Stanjura a jeho předchůdkyně Alena Schillerová. Jak jsem předem předpokládal, byla z toho plichta. Jistěže ANO, jež zdědilo levicové voliče po ČSSD, má socialistické spády. Viz. ona výdajová účtenka za až tři sta miliard. Ale z hlediska „reformního“ tahu na branku rozdíl mezi těmi dvěma není zásadní. Ani jeden z nich to nezkouší „dát na Kalouska“. Když si musím vybrat, beru toho prvního. Ale z nutnosti, ne s nadšením.
Debata se proměnila ve sled technických bitev, kdy ani jeden z duelantů neprojevil záblesk nějaké ideje, jak řídit veřejné finance, respektive celkovou hospodářskou politiku. Někdo by mohl říci, že to je na těch, kteří kandidují na premiéra, nikoli na „cifršpiónech“. Něco na tom je. Nicméně kdo o tom něco ví, tak vám řekne, že stát se ve skutečnosti řídí z Letenské ulice, kde sídlí finance, nikoli ze Strakovy akademie. A politici jako Václav Klaus, Ivan Kočárník, Miroslav Kalousek či Andrej Babiš si toho byli dobře vědomi.
Mocenská stránka věci je jedna věc a tohle jistě i Stanjura a Schillerová chápou velmi dobře. Ale narozdíl od jiných, kteří zahřívali křeslo ministra financí, nenabízejí občanům žádnou vizi. Ono to platí i o jejich stranách. Zatímco SPOLU na ekonomický program rezignovala, ANO nerezignovalo na touhu marnotratně rozhazovat. Což je nakonec důvod, proč pravičák preferuje ty první: prostě proto, že nedělat nic je pořád lepší než dělat dluhy. Což je ovšemže pasivní volební strategie: Ale máme snad na výběr?
Tento stát nutně potřebuje radikální reformu veřejných výdajů. Máme milion zaměstnanců placených erárem, takže na plat jednoho z nich se skládají pouzí čtyři pracovníci soukromého sektoru. K tomu dlouhodobě neudržitelné výdaje penzijního systému, a to i po reformě, která zákonitý krach jen oddaluje (i tu však chce ANO poslat do kytek). A firmy jsou doslova „korumpovány“ dotacemi a veřejnými zakázkami, místo abychom je motivovali dosahovat zisku na své vlastní triko.
Musíme výrazně ušetřit na zaměstnáních placených z rozpočtu a na provozu státu, dále pořádně reformovat důchody a přestat s dotačním socialismem. Pokud se nepovede splnit tyto tři úkoly, pojedeme po horské dráze čím dál hlubších deficitů. V těchto volbách budeme hlasovat o tom, aby se tato jízda alespoň zpomalila. Natolik, abychom získali nějaký čas, během nějž se snad objeví střihoun typu argentinského prezidenta Javiera Mileie, či aspoň Miroslava Kalouska.Jinak budeme buď zadlužení, nebo zadluženější…
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
