Schmarcz: Totální zesměšnění odborů. Potřebuje je ještě vůbec někdo?

Základní příčiny jsou dvě: slabé vedení, ale paradoxně i fakt, že v pečovatelském státě už nemají zástupci zaměstnanců o co bojovat. Mají vše, proto leniví a degenerují.

Co se vlastně stalo? Po pravdě, tomu nerozumí ani staří harcovníci. Měl jsem možnost setkat se v televizní debatě s Jaroslavem Zavadilem, který stál v čele Českomoravské komory odborových svazů (ČMKOS) v letech 2010-2013. Byl to on, kdo přivedl do vedení Josefa Středulu, který se následně stal v roce 2014 předsedou. Je jím stále. Tedy s onou podivnou třítýdenní přestávkou… Nicméně ani od takto zasvěceného člověka jsem se nedozvěděl, co že se to děje (a to ani v zákulisí, kde jsme spolu mluvili).

Na CNN Prima News jsme se tehdy (12. března) shodli, že pokud si ČMKOS zvolí znovu Středulu, tak se zesměšní. Nicméně nikdo jiný se nenabízel, a to už bylo osm dní po spektakulárním vyhazovu za formální prohřešek, jímž byly několik měsíců nezaplacené členské příspěvky. Už tohle působilo absurdně, protože když takto ostře vystartujete po dlouholetým lídrovi, a to pod docela marginální záminkou, čeká se, že už máte v kapse nástupce. Jenomže Roman Ďurčo, předseda Odborového svazu Kovo, neměl nikoho.

Celé je to o to zvláštnější, že v OS Kovo je i Středula, takže šlo tak trochu o „rodinnou zabijačku“. Staronový předseda říká, že po upozornění příspěvky doplatil, ale vrátily se mu zpět, takže se mu povedlo vše srovnat až na druhý pokus. Mezitím se ale ona causa objevila v Blesku (proč asi?) a za pár dní Ďurčo inicioval nečekaný převrat během běžného zasedání vedení. Aby za dva týdny on sám za svůj svaz nominoval Středulu znovu… Bláznivé? To přinejmenším.

Když rukou Ďurča padl Středula, spekulovalo se, že šéf kováků se řízení ujme sám. Nominanti OS Kovo vedou komoru pod celou dobu, patří k nim i Zavadil a současný opět restaurovaný lídr. Jenomže předseda tohoto svazu si o funkci neřekl a ani nenašel nikoho jiného. Nabízí se logická otázka, proč celé to divadlo, jehož jediným vyústěním je diskreditace ČMKOS a nakonec i jeho samého. Ďurčo patří k „bojovným“ odborářským bossům a rád se na demonstracích ukazoval ve společnosti Andreje Babiše. Hrálo to roli?

Předseda ANO má už nyní pod palcem Agrární Komoru a Zemědělský svaz, neboli „agrobarony“ a „jézéďáky“. Kdyby měl spřízněnou osobu i na křesle hlavního odboráře, mohl v nadsázce proti vládě nasadit „rolníky i dělníky“. Na to nedošlo. Ďurčovu akci můžeme směle označit za jeden z nejzpackanějších pučů v dějinách. Když sám hlavní pučista nakonec nechal sestřeleného lídra zvolit znovu. Faktem je, že odbory mají kolektivní vedení a vnitřní demokracii, čili pokud si Středula udržel podporu členské základny, nešlo s tím dělat nic.

V každém případě se evidentně neukázal nikdo, kdo by „zavedeného“ předsedu vyzval na souboj. Ani nikdo nový, ani ze současného poředsednictva. Vít Samek, jeden z místopředsedů pověřených řízením do mimořádného sněmu, raději rezignoval i na svou funkci. Svědčí to o velké personální vyprahlosti, když se mezi více tři sta tisíci odboráři nenašel nikdo, kdo by to „chtěl dělat“. Mimochodem, ono na první pohled vysoké číslo je vlastně nízké. Ještě v roce 1995 měla ČMKOS 2,45 milionů členů.

Jsou to věru neslavné konce. Na začátku ohromná masa lidí a velké majetky, nyní skomírající centrála, o níž nebylo slyšet ani během bezprecedentní krize v uplynulé dvouletce. Respektive ČMKOS se párkrát snažila promluvit, ale na její mítinky přišla vždy maximálně desetina účastníků, než na demonstrace extrémistů. Tohle by mohl být oprávněný důvod k nespokojenosti s Josefem Středulou, ne patálie s členskými příspěvky. Odbory pod jeho vedením slábnou. Vše podtrhl propadák v prezidentské volbě.

V obecném povědomí jsou dnes odborářští bossové zapsání nikoli jako „tátové dělníků“, leč coby muži v dobře padnoucích drahých oblecích s luxusními hodinkami na zápěstí jezdící v limuzíně s řidičem. Tato zlidovělá představa nebude daleko od pravdy. Svědčí o tom jak tenčící se členská základna, tak čím dál nižší veřejná viditelnost odborů. Zmíněný Jaroslav Zavadil dostal na náměstí během protestů proti reformám za vlády Petra Nečase stotisícový dav. Kdeže ty časy jsou?

Pokud dnes odboráři něco sdělují, tak zásadně z televizní obrazovky a v ulicích nejsou moc vidět. Položme si však otázku: potřebují to vůbec? Stát blahobytu reguluje pracovní právo způsobem, jakým by si to na kapitalistech nevymohl ani ten nejtvrdší bojovník za „práva proletariátu“. A formálně pravicový kabinet ještě utahuje šrouby. Když už zástupci zaměstnanců něco chtějí, tak paradoxně netlačí na zaměstnavatele, ale spojí se s nimi a dohromady lobbují a vydírají vládu.

Po pravdě řečeno, v moderních časech asi vážně není tím pravým odborářem divoký táborový řečník, ale onen uhlazený muž s kravatou. Který ani tak neopotřebuje mít za sebou masovou základnu, jako umět se pohybovat v politických kuloárech. Zda je to dobře či špatně, ať si každý rozhodne sám. Jisté je, že „případem Středula“ si ČMKOS neudělala dobrou reklamu. A ještě jedno z toho celého vysvítá: tím, kdo v časech paternalistického státu opravdu potřebuje chránit, není dělník, ale kapitalista.

Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay

Autor: Martin Schmarcz