Zbabělci umírají jako první. Tím heslem se řídím celý život a platí i pro život národů. V nebezpečném světě si uchová svobodu jen ten, kdo má vůli k obraně a silnou armádu. Pomalu si to začínají uvědomovat i Evropané, kteří osmdesát let žili v pohodlném protektorátu Spojených států – jako děti v peřince, jejichž bezpečí chrání rodiče.
S tím je však zjevně konec, Američané už se odmítají dál starat o nedospělé spojence. Musíme zbrojit. Ale kde na to vezmeme? Bylo by velkou chybou kupovat tanky, děla a letadla na dluh.
Evropská unie dlouho odmítala zbraně jako takové. Ať už se to týkalo vojska, nebo individuální sebeobrany. Raději vedla válku s uhlíkem a snažila se zakázat lidem například mít doma poloautomatické pušky. Na silné armády chyběly peníze i tovární kapacity. Green Deal totiž spotřebovává bilionové sumy, zdražuje energie, vyhání průmysl z EU a protože zbrojní výroba je „špinavá“ a nesplňuje emisní limity, tak na její financování ani nemůžete získat bankovní úvěry. V důsledku toho všeho jsme fakticky bezbranní.
Pod americkým ochranným deštníkem se Evropa dlouho chovala nezodpovědně. Místo aby zbrojila, vyhazovala takto ušetřené peníze oknem za zelené nesmysly. Spoléhala na to, že když vznikne nějaký problém, US Army přispěchá a vyřeší ho. S Donaldem Trumpem už však tohle neplatí. Musíme se o vlastní bezpečnost postarat sami. I v Bruselu si to připustili, byť neradi. Evropská komise tedy přichází s nápadem, co dělat. Jaký je? Inu, možná to mysleli dobře – a dopadlo to jako vždycky.
Pětibodový plán „znovuvyzbrojení“ EU je mizerný. Ve skutečnost ho lze zestručnit na jeden bod: „Nevzdáme se Zeleného údělu a raději budeme posilovat obranu na dluh.“ Bruselané se soustředili na taková opatření, jako že dovolí členským zemím větší zadlužování, či že Evropská investiční banka bude na zbraně poskytovat úvěry. Takže jim konečně došlo, že tanky a stíhačky nemohou plnit Euro 7? To je sice hezké, ale je to málo. Potřebujeme zrušit Green Deal a vojenský materiál pořídit za peníze určené na něj.
Musíme se uvědomit, že se zde nebavíme o pár miliardách. V České republice je třeba během pár let postupně zvednout obranné výdaje ze dvou na tři procenta hrubého domácího produktu. Což v dnešních cenách znamená jejich navýšení o osmdesát miliard a v roce 2030, kdy bychom měli dle vládního záměru dosáhnout oné hranice, půjde o sto miliard. Tohle přece nelze řešit zvýšením schodku státního rozpočtu. Nebo samozřejmě lze, ale bude to průšvih.
Zatím to bohužel vypadá, že kabinet Petra Fialy si opravdu chce na zbraně půjčovat další peníze. Protože i kdyby použil nevyčerpané prostředky z Fondu obnovy, na ten si za členské země vzala úvěr EU a musí se splatit. Kupodivu pravicového premiéra ani nenapadlo, že by třeba zbraně mohl financovat ze škrtů v mandatorních výdajích států. Ty tvoří 1,8 bilionu korun a jen platy erárních zaměstnanců spolknou na 500 miliard. Zde je obrovský prostor získat potřebných 100 miliard korun pro armádu. Nebo ne?
Musíme si srovnat priority. Co je důležitější? Utrácet biliony za často neproduktivní činnosti, nebo za ně koupit zbraně, zlepšit vlastní obranyschopnost a ještě tím pomoci domácímu průmyslu? Jistě je možné investovat do armády 3 % HDP i bez zvýšení dluhu. Navíc můžeme počítat s velkým multiplikačním efektem, který zbrojení vždy přináší. Takže nakonec vyděláme dvakrát: konečně budeme mít „silné vojsko“ a zvýšíme ekonomický růst. Zkrátka win-win řešení.
Kromě snahy ušetřit na zbrojení v rámci domácího rozpočtu bychom měli tlačit EU, aby místo vymýšlení nových způsobů zadlužování se spojila příjemné s užitečným a umožnila přesměrovat do obrany prostředky, jež nyní nesmyslně vynakládáme na klimatickou politiku. Ta nás nyní stojí 367 miliard euro ročně, tedy přes devět bilionů korun. Jde o sumu, která tvoří 2 % HDP celé Unie. Evropská komise přitom počítá s tím, že skrze vyšší deficity by se mohlo pro financování armád získat 650 miliard euro během čtyř let.
Zrušením výdajů na Green Deal bychom za onu čtyřletku získali mnohem víc – konkrétně 1468 miliard euro. A bez nových dluhů. Proč to nikdo nenavrhuje? Důvod je stejně prostý jako hanebný. Každá koruna z oněch 9 bilionů ročně už totiž má svého adresáta. Jde o lobbisty, firmy, jež získávají dotace na obnovitelné zdroje, na „zelenou“ tranzici, banky a fondy, jež bohatnou na emisních povolenkách, neziskovky, jež propagují klimatistickou ideologii… Ti všichni mají silnou motivaci bránit změně a dost grantů na propagandu.
Jde o klasický příklad jak malá, ale hlasitá a organizovaná skupina přetlačí mlčící většinu daňových poplatníků, kteří doplácejí na Zelený úděl. Odpor „klimatických baronů“ bude tuhý – už proto, že mají dominantní postavení v Evropské komisi a jejích orgánech. My však ten boj nesmíme vzdávat. Pamatujme, že zbabělci opravdu umírají jako první. Ty peníze jsou naše a my je potřebujeme na obranu před skutečnou válkou, ne na imaginární válku s uhlíkem. Bez nich se nám budování silných armád bude dařit daleko hůře.
V Moskvě číhá hrozba naší svobodě a Washingtom už nás před ní bránit nebude. Máme tři možnosti. První znamená kupovat tanky a letadla místo větrníků a slunečníků. Druhá je si na zbrojení půjčit. Třetí zní: nedělejme nic a vyčkejme, až zodpovědnost za obranu Evropy převezme Rusko. Posílit vojsko musíme. Bylo by však riskantní a nezodpovědné činit to na dluh. Tím bychom umožnili kremelské propagandě a jejím slouhům spustit kampaň ve stylu: „váleční štváči“ ožebračují „našelidi“. Konejme odvážně, ale i rozvážně.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
