Schmarcz: Pocta Daně Drábové: Ta ženská udělala pro republiku víc, než kdejaký člen vlády

Necítil jsem se na to psát její nekrolog, tak využívám této příležitosti, abych oslavil přínos této dámy pro Česko, který vysoce přesahuje význam její funkce coby šéfky Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB), i když i ten byl značný. Jaká byla? Především nesmírně silná, zásadová a neústupná žena.

Daně Drábové udělil Medaili za zásluhy už Miloš Zeman, a to v roce 2014. Zasloužila si ji. Protože v době, kdy jádro nebylo v Evropské unii „in“, se nesmírně snažila o jeho popularizaci a rovněž ze své pozice tvrdě vyjednávala v Bruselu. Kdo ví, jak by to celé dopadlo bez ní, bez její houževnatosti, urputnosti a ovšem vždy pozitivní nálady. Mirek Topolánek na Evropské radě také tlačil vší silou na prosazení jaderné energetiky, nicméně takový parťák se mu samozřejmě hodil.

Tvrdohlavá předsedkyně SÚJB se zapojila i do kampaně proti ruské agresi. Její hláška „radiační situace na Ukrajině zůstává normální“, jíž zakončovala posty na sociálních sítích, se stala doslova kultovní. Strašně tím „nadzvedla“ příslušníky ruské 5. kolony. Tak moc, že ji dokonce začali posmrtně očerňovat a dokonce tvrdit, že neudělala nic, čím by si zasloužila vysoký státní řád. Jako by už zapomněli, že jako první ji ocenil „jejich“ prezident Miloš Zeman… Zřejmě u nich platí princip subordinace a Vladimir Putin je zkrátka „výš“.

Evidentně české kremlofily musela nadzvednout i raketa Dana 1. Jistě, ten, kdo by chtěl zavírat do vězení lidi, kteří se skládají na pomoc napadené zemi, se ve své nenávisti nezastaví ani před tak velkým jménem. Což vypovídá hodně špatného o nich, nikoli o Daně Drábové. Pamatuji si ji z doby Topolánkovy vlády jako ženu, která uměla hájit vědeckou pravdu před hordami zelených šarlatánů a to navíc vždy s velkou grácií. Což prokázala i v nespočtu mediálních vystoupení.

Funkci předsedkyně SÚJB Drábová nevykonávala coby šedivý úředník. Byla politickou osobností, v tom nejlepším smyslu veřejné starosti o „polis“. Neúnavně znovu a znovu vysvětlovala esenciální význam jaderné energetiky v situaci, kdy faktická i mediální moc v Evropě působily opačným směrem. Ani to jí nezkazilo dobrou náladu, natož aby ji to zviklalo. Měla velký „výtlak“, přičemž u ní platilo totéž, co u ledovce. Viditelná část tvořila jen desetinu jejího skutečného přínosu pro energetickou bezpečnost naší země. 

Zatímco po své smrti je Dana Drábová terčem podpásových útoků přátel Ruska, dlouho předtím ležela v žaludku některým pomateným bojovníkům za klima, kteří odmítají ten vůbec nejlepší a nejúčinnější zdroj, jenž dokáže snížit emise skleníkových plynů. Vadilo jim, že prý je k jádru „málo kritická“. Ale proč by měla, když hloupé, neinformované a pavědecké kritiky je v Evropské unii tolik a šíří ji přímo ti nejmocnější lidé? To by mohli vyčítat ovčákovi, že je „málo kritický“ k působení psů, kteří chrání stádo před vlky.

Dana Drábová si dobře uvědomovala, že jaderné elektrárny brání naše zájmy: energetickou bezpečnost, prosperitu, ale nakonec i svobodu, neboť daleko spíše než slunce a vítr omezují závislost na fosilních palivech z Ruska. Na jeho účet již v březnu 2021 prohlásila, že by mělo být vyřazeno z tendru na dostavbu Dukovan, a to už proto, že v této říši zla není vymahatelné evropské právo. Neboli bránila jádro jak před zelenými, tak před proruskými extremisty.

Pro důvěryhodnost jaderných elektráren odvedla Drábová obrovský kus mravenčí práce nejen ve chvíli, kdy je napadali rakouští aktivisté i vládní činitelé, ale zejména po tsunami v Japonsku, která zasáhla mimo jiné reaktory ve Fukušimě. Evropskou unií se poté přelila masivní vlna antijaderné hysterie. V Německu definitivně zpečetila osud tamních existujících bloků a v EU přinesla nesmyslné zpřísnění byrokratických předpisů, jež dále prodražily investování nových, na něž beztak negativně dopadaly vysoké sankční úroky.

Od prvních „klimaticko-energetických balíčků“, definitivně schválených roku 2009, se Dana Drábová ze své pozice zasluhovala o zrušení ostrakizace jádra. Má tak svůj díl zásluh na tom, že už nyní není označováno za „špinavý“ zdroj (což způsobilo, že v EU fakticky nešlo stavět nové reaktory), byť ke skutečném zrovnoprávnění se slunečníky a větrníky je pořád hodně daleko. Myšlenky však mají důsledky a každý, kdo přispěl k tomu, aby se v Evropě zlomil hanebný antijaderný status quo, zaslouží uznání.

Dana Drábová právě za tohle dostala medaili od prezidenta Miloše Zemana. Později k osvětové činnosti pro jadernou energetiku přidala občanskou angažovanost. A letos jí po právu Petr Pavel propůjčil nejvyšší státní vyznamenání. Jen škoda, že si onoho Bílého lva nemohla potěžkat v ruce. Alespoň se však o něm od hlavy státu dozvěděla před svým skonem. Odešla osobnost, jakých máme málo. Nejen odborně zdatná, ale i pevná ve svých hodnotách a nakonec, ale ne v poslední řadě, šířící nezdolný optimismus.

Paní předsedkyně štvala hodně lidí. Ale jen samé fanatiky, ať šlo o bojovníky za klima, či za Rusko. Možná i tohle je jedním ze znaků, jak poznáte opravdu velkého člověka. Že se proti němu negativně vymezují extremisté „z obou břehů“. Asi dělá něco dobře, když ho nenávidí ti „špatní“, že? Pro mě ale není tento parametr potřebný. Neříkám, že jsem Danu Drábovou znal nějak zvláště dobře. Ale dost na to, abych mohl říci, že se zasloužila o stát a naši budoucí prosperitu. Více, než kdejaký ministr či premiér.

Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Autor: Martin Schmarcz

Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT