Mladým doktorům se nechce sloužit přesčasy. Vzbouřili se a vydírají tak ministerstvo. Nicméně rukojmí jsme my všichni. Dlouhé noční služby patří k této profesi všude na světě a žádná země není tak bohatá, aby si mohla dovolit řešit zajištění standardní péče z veřejného pojištění jinak.
Navíc my máme více lékařů na počet obyvatel než třeba Německo. Nejsme na tom tedy vůbec zle. Ti naši se však nyní nakazili módní ideologií, že “pohoda” je důležitější než práce. Důsledkem mohou být horší a dražší zdravotní služby.
Řekněme na úvod, že medicína je prestižní a náročná profese. Kdo je v ní dobrý, zaslouží si vysoce nadprůměrné ohodnocení. Pokud tedy před léty lékaři v rámci akce “Děkujeme odcházíme!” tlačili vládu ke zvýšení platů nemocničních doktorů, můžeme na to mít různé názory, leč musíme uznat legitimitu jejich požadavků. Neříkám, že se mi ten protest líbil, ale chápu jeho cíle i právo na něj. Zato současnému hnutí za osmihodinovou pracovní dobu nerozumím a odmítám ho z principu.
Mladí lékaři se zhlédli v progresivistické doktríně, jíž se říká work-life balance, neboli “rovnováha mezi prací a osobním životem”. V zásadě jde o konflikt s kapitalismem, jehož základním postulátem je víra, že práce neslouží primárně k obživě, ale k uctění Boha. A i když Češi jsou už dávno z velké většiny nevěřící, přeci jen tato století pěstovaná a vštěpovaná úcta k práci z lidských myslí nezmizela. Ostatně dokonce i komunisté, takto agresivní ateisté, “náboženství práce” slavili, i když tedy již pouze formálně…
Za “socíku” se skoro nikdo nepředřel, rozhodně ne dobrovolně. Ale když se k nám v 90. letech vrátila svoboda, rychle se obnovil i pracovní étos. Kdo chtěl vyniknout a něco znamenat, věděl, že nemůže počítat s tím, že bude pracovat jen osm hodin denně. Ať šlo o podnikatele, nebo zaměstnance. Vydrželo nám to tři dekády. Než se začala prosazovat woke ideologie, která kromě genderového šílenství, klima hysterie či prosazování politiky sexuálních identit přinesla i axiom, že tvrdá práce je zlo.
Souhrnně se tyto novinky nazývají “kulturní války”. Což je příhodné, protože i když se týkají různých fenoménů a oblastí života, spojuje je útok na západní kulturu. V tomto případě na jeden z jejích pilířů, jímž je víra, že pouze osobní úsilí a nasazení vede k úspěchu a patřičnému ocenění. Progresivisté si oproti tomu zřejmě myslí, že benefity padají z nebe. Popřípadě se získají prostě tím, že “zdaníte bohaté” (tax rich). Zjevně ignorují omezení daná realitou. Ani požadavky ohledně služeb nerespektují zákony zachování hmoty a energie.
Ta trojčlenka je jednoduchá. Máte určitý počet personálu (a jak řečeno, u nás není nízký) a počet hodin péče o pacienty, jež je třeba odpracovat. Část v režimu permanentní péče, část během nočních služeb, kdy drtivou část doby neděláte nic, ale prostě musíte být na pracovišti, ne doma, či v baru. Všude na světě přitom tyto přesčasy vykonávají primárně mladí. Jednak proto, že nemají rodiny, jednak proto, že před patřičnými atestacemi a získáním zkušenost nemá jejich denní práce pro nemocnici tak vysokou cenu.
Do výpočtu tedy vstupuje kritérium věku. Což má logiku, protože starší a erudovanější lékaři vydělávají zdravotním zařízením více přes den, mladí to dohánějí v noci a místo speciálních znalostí a dovedností investují svůj čas (pak postoupí na vyšší příčku a na jejich místa nastoupí noví). Když se vše rozpočítá, vychází to na více než osm set přesčasových hodin ročně, tedy přibližně sedmdesát měsíčně. Dosud na tom nikdo neviděl nic principiálně divného, dokonce ani odboráři z “Děkujeme, odcházíme!”
Najednou jde o strašný problém. Záminkou ke vzpouře se stalo přijetí novely zákoníku práce, jež umožňuje u zdravotníků dvojnásobný počet přesčasů ve srovnání s ostatními profesemi. Přičemž ale dosud lékaři dobrovolně sloužili ony zvýšené počty hodin, i když šlo o porušení zákoníku práce. Co se stane, když najednou tento objem pracovní síly zmizí? Dle zákona zachování se zhorší péče o pacienty. Nebo bude třeba vydat obrovské peníze na najmutí externistů, kteří jsou na hodinu dražší, protože nemají žádný základní plat.
Ano, jiné možnosti nejsou. Bez dostatečného počtu služeb se sníží kvalita zdravotnictví. Nebo se musejí dodat do systému další peníze. A budou vyhozené oknem. Nepůjdou totiž ani na přilepšení lékařům, ani na lepší péči. Zaplatí se jimi wellbeing. Česky flákání. Argument, že se mají zvýšit základní platy mladých lékařů, je v této souvislosti neplatný. Tím se nic neřeší, pořád zde zůstanou jejich neodpracované přesčasy. Dalo by se pochopit, kdyby chtěli za “služby navíc” přidat. Oni je však nechtějí vykonávat vůbec.
Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek nátlaku ustoupil a slíbil zákoník práce opět změnit a zrušit navýšení přesčasových hodin. Což znamená, že buď bude o nemocné hůře postaráno, nebo se připravme na další zvýšení výdajů, protože za ty služby se zaplatí někomu jinému a daleko více. Někde jde až o tři tisíce za hodinu, což je trojnásobek běžné taxy, takže patnáctihodinová směna vyjde daňové poplatníky na 45 tisíc korun. Člověk by čekal, že mladí lékaři si prostě za práci nad limit 400 hodin řeknou o přídavek. Ale oni ne…
Přitom všichni by byli spokojeni. Doktoři by měli více peněz a pacienti zajištěnou vysokou kvalitu zdravotnictví. Jenomže to bychom se stále museli pohybovat v logice kapitalistického systému, v němž se každý snaží, aby dosáhl maximálního ocenění své práce. A ne aby se jí vyhnul. Důsledky této “vzpoury nemakačenků” mohou být strašlivé. Zhorší se dostupnost péče. K tomu nás bude stát víc. A vytvoří se nezdravý precedens, jenž mohou následovat další “pohodáři”.
Zlatý étos 90. let!
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
