Rod: Covidové dotace pro hazard a panství práva

Protože mě to zaujalo, snažil jsem se pečlivě pročítat debaty a diskuse na sociálních sítích. Známé velké firmy se „do řečí“ nejčastěji dostávaly z pozice, že mají peněz dost, a měly je proto nechat menším firmám, neznámé firmy zas kvůli tomu, že je nikdo nezná, a tudíž je to určitě nějaké divné. A vůbec největší mediální pozornost byla upřena na zástupce z hazardního průmyslu.
Diskutující, a mezi nimi i vrcholní politici, se předháněli v siláckých výrocích, v nichž nechyběly ani výzvy k odebírání dotací nebo konspirační teorie o tom, proč ten, nebo ten. Pro lidi, kteří jako jednu z klíčových hodnot demokracie západního typu vyznávají princip rule of law, tedy panství práva, to bylo skličující čtení. Proč by neměl na dotaci podle státem stanovených pravidel dosáhnout každý, kdo o ni požádá, a má na ni právo? Byl by lepším způsobem rozdělování dotací model „osvíceného vládce“, který by peníze daňových poplatníků shromáždil a pak by je rozděloval, jak se mu zachce? Podle jakého klíče? Svého svědomí? Subjektivního pocitu? Nebo ankety na sociálních sítích? Myslím, že právě proti tomuto způsobu hospodaření se stáními penězi se v uplynulých letech několikrát zvedla vlna masivních protestů, podobné případy kromě toho také čile zaměstnávají orgány činné v trestním řízení.
Faktem zůstává, že hazard je v České republice legální ekonomickou aktivitou, regulovanou zákonem o hazardních hrách. Daňové výnosy z hazardu se dělí mezi státní rozpočet a rozpočty obcí (u technických her třicet pět procent stát a šedesát pět procent obce, u ostatních her sedmdesát procent stát a třicet procent obce), přičemž toto rozpočtové určení má zajistit, aby obce, které na svém území umožňují otevírat hazardní provozovny, disponovaly adekvátními daňovými výnosy. V roce 2020 činil úhrn hazardní daně z celého odvětví 10,3 miliardy korun, plus samozřejmě další daňové povinnosti jako DPH, daně z příjmů nebo odvody na zdravotní a sociální pojištění za zaměstnance.
Pandemie COVID-19 a s ní související epidemiologická omezení provozu a pohybu dopadly na různé segmenty, hazardní průmysl nevyjímaje. Je třeba si uvědomit, že se zde samozřejmě bavíme o tzv. land-based hazardu, tedy části odvětví zastoupené provozovateli kamenných casin nebo heren. Ti byli, tak jako ostatní podnikatelé, omezeni v možnosti otevřít, ti nesli, tak jako ostatní podnikatelé, fixní a variabilní náklady spojené se svými provozovnami. Navíc s daňovou povinností fixní daně (minimální daně) za umístěné herní pozice, která se hradí kvartálně. Dotační programy pokryly dle svého nastavení část této dílčí daňové povinnosti (60 %), další desítky milionů Kč ale provozovatelé hradili z vlastních prostředků. I když měli zavřeno. I při kritice je nutné být objektivní.
Mohlo být v dotačním programu vymezení ekonomických odvětví CZ-NACE, na které se programy vztahují? Mohly tam být výkonové ukazatele o ziskovosti z minulých let? Mohla být dotace zastropována nebo jinak „odkloněna“ ve prospěch těch nebo oněch? Nepochybně ano. Ale v zemi, kde platí panství práva, se zkrátka měří všem stejně. Právě proto nemůže být nikdo z dotačního programu diskvalifikován jen kvůli tomu, že bychom peníze rádi dali někomu jinému. Právě to mě na některých názorech zarazilo. Když Maruška nedostane k Vánocům vysněnou panenku, zatímco Janička jo, i když už jednu má, je to subjektivně nespravedlivé, ale objektivně není možné volat po tom, aby Janičce někdo jednu vzal. To je prostě úděl života v ekonomice definované vzácnými zdroji a rozpočtovým omezením.
Nenamítám nic proti tomu, když někdo hazardnímu průmyslu nefandí. Všichni víme, že pokud přeroste z nevinné zábavy do problémového hraní, a v České republice je takových hráčů asi 2,4 procenta z celku, následky jsou pochmurné – proto je hazard terčem velmi tvrdé regulace, která za posledních deset let přiostřila jako v málokterém jiném sektoru (na tomto procesu jsem spolu se svými kolegy částečně participoval).
Nekompromisní přístup se týká především hazardu v kamenných provozovnách, v nichž byly nově zavedeny instrumenty jako povinná registrace hráčů, rejstřík vyloučených osob, adiktologické brzdy a sebeomezující opatření, jako třeba stanovení maximální výše prosázené částky nebo povinné přestávky v hraní. Dodržování těchto regulatorních prvků je hernách snadno kontrolovatelné. A experti na regulaci hazardního hraní a problémové hráčství se shodují, že tato opatření zatím fungují slibně.
Pokud v oblasti hazardu pandemie něco ukázala, rozhodně to není schopnost provozovatelů v kamenných provozovnách čerpat dotace na úkor jiných. Je to spíše urychlení přirozeného přesunu trávení volného času a zábavy do online prostředí, což je i případ hazardu. Pandemie a s ní spojený lockdown de facto suploval prohibici land-based hazardu – kdo chtěl hrát v kasinu nebo herně, nemohl. Efekt na prevalenci byl však minimální. Hráči se masivně přesouvali na internet, případně do šedé zóny, covidová nuda přivábila k hraní nové socio-ekonomické skupiny hráčů, financování odborné adiktologické péče je dlouhodobě podfinancované a současný stav veřejných financí nevěstí perspektivu změny. To determinuje problémy, nepochybně i proto, že některé hry v online prostředí, například živé sportovní sázky, přebírají rysy shodné s velmi návykovými technickými hrami… Zásadní výzva aktuální debaty o hazardu není v dotacích, ale byla, je a bude v potírání nežádoucích dopadů problémového hraní na hráče a jejich okolí. Nikde jinde.
ALEŠ ROD, je ekonom a vysokoškolský pedagog, působí jako ředitel výzkumu v CETA – Centru ekonomických a tržních analýz
Foto: Pixabay
Zdroj: Aleš Rod