Průměrný zaměstnanec musí vydělat 164 procent své smluvní mzdy

Ve spolupráci se slovenským think-tankem INESS a německou nadací FNF vyhlásil v tomto týdnu Liberální institut první ročník projektu Cena zaměstnance. Cílem projektu je vypočítat pro různé typy zaměstnanců celkové náklady na jejich pracovní pozici.
Metodika vypočítává celkový náklad na pracovní pozici, na který musí zaměstnanec svou prací vydělat, a ukazuje též, o kolik procent tato částka převyšuje smluvní mzdu daného zaměstnance. Kromě odvodů na straně zaměstnavatele počítá i s benefity, volnými dny navíc, příplatky za přesčasy, nočními směnami, prací ve svátek a prací ve ztíženém prostředí. Započtené jsou například i návštěvy lékaře, nemocenská, počet víkendů v roce, a volno k návštěvě pohřbů.
Naopak nejsou započítány administrativní náklady na pracovní místo a na přijímací proces, stejně jako další náklady spojené s vytvářením pracovního prostředí, jako zajištění a vybavení pracovního prostoru (zkrátka žádné náklady, které nejsou přímo přiřaditelné a vyčíslitelné pro konkrétní zaměstnance). Náklady na zaměstnance s průměrnou mzdou z minulého čtvrtletí, 38 275 korun, a běžnými benefity, například činí 164 % jeho smluvní mzdy.
„Každý, kdo byl někdy zaměstnán, je dobře seznámen s odvody a daní z příjmu,“ komentuje vedoucí projektu a ředitel výzkumu Liberálního institutu Jan Mošovský. „Kromě toho jsou tu však další náklady, jako odvody na straně zaměstnavatele, zaměstnanecké benefity, nebo třeba nemocenská, které dále zvyšují částku, na kterou zaměstnanec musí svou činností vydělat, aby se firmě jeho pracovní pozice vyplatila.“
„Čistá mzda tvoří pouze polovinu celkových nákladů naší práce. Za každý druhý den naší práce tak neuvidíme odměnu ve svojí peněžence,“ říká ředitel Liberálního institutu Martin Pánek.
„Ne všechny náklady na zaměstnance obsažené v projektu lze považovat za daň – například stravenky. Cílem projektu není poukázat na daňové zatížení – tomu se věnují naše projekty Den daňové svobody a Daňové břemeno – ani kritizovat právní ochranu zaměstnanců, nýbrž zvýšit transparentnost skutečných nákladů na konkrétní pracovní místo,“ dodává analytik projektu Jan Mošovský. „Rádi bychom v systému viděli více volitelnosti namísto incentivizace zavádění benefitů na úkor zvyšování mzdy; příkladem dobrého kroku je nový stravenkový paušál namísto stravenek. Dalším by mohla být větší volitelnost či adresnost v rámci sociálního a důchodového pojištění.“
Uveďme si výše uvedené na příkladu: Zdravotní sestra s průměrnou smluvní mzdou 30 866 korun možná netuší, že její pracovní místo ve skutečnosti celkem stojí 56 784 korun – tedy 184 procent její hrubé smluvní mzdy. Dalším příkladem může být doktorka. Se mzdou 67 215 korun musí celkem na pokrytí nákladů svého pracovního místa vytvořit hodnotu ve výši 116 584 korun.
Právě vysoká náklady na práci jsou na trhu práce důležitým indikátorem, neboť určují efektivitu interakce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem – zastřené náklady práce vytvořené regulací (rozdíl mezi celkovým nákladem zaměstnavatele a příjmem zaměstnance) determinuje na trhu práce problémy, neboť vytváří dvojí nespokojenost. Zaměstnanec má pocit, že jeho mzda je příliš nízká, zaměstnavatel má pocit, že náklady na zaměstnance jsou moc vysoké. Oba mají pravdu, ale nedokáží s tím nic udělat, pokud se nechtějí přesunout do stínové ekonomiky.

Zdroj: cenazamestnance.cz

Zdroj: cenazamestnance.cz
Foto: Pixabay
Zdroj: Gabriela Řezníčková