Od ledna už spotřebitelé elektřiny nenajdou ve svých fakturách položku za podporu obnovitelných zdrojů energie. Vláda rozhodla, že celých 41 miliard korun ročně ponese státní rozpočet. Česká národní banka přitom jasně vzkazuje: žádný důvod ke změně úrokových sazeb. Jde prý o jednorázový inflační efekt, který měnovou politiku nerozhodí. Opravdu?
Celkové náklady na podporu obnovitelných zdrojů přesáhnou 41 miliard ročně. Domácnosti na druhou stranu pocítí úlevu – regulovaná složka ceny elektřiny klesne o více než 15 procent.
Analytici z Patria.cz a dalších ekonomických portálů odhadují, že tento krok sníží meziroční inflaci až o půl procentního bodu. To zní lákavě, zvlášť když si uvědomíme, že Česko má v přepočtu na kupní sílu jedny z nejvyšších cen elektřiny v Evropě. Jenže jak upozornil člen bankovní rady Jan Procházka, celou věc je třeba vnímat v širším kontextu fiskální politiky – a ta podle něj působí proinflačně.
Deficity a peníze v oběhu
Jakub Seidler, další člen bankovní rady, dodává, že deficitní hospodaření vládních institucí přispívá k růstu množství peněz v ekonomice. Stát sice odlehčí domácnostem, ale zároveň si půjčuje a pumpuje do systému další likviditu. Levá ruka bere, pravá dává – a někdo to nakonec zaplatí.
Bankovní rada se na prosincovém jednání zabývala i přetrvávající inflací ve službách. Seidler upozornil, že růst mezd v tomto sektoru je o 1,5 procentního bodu vyšší než ve zbytku ekonomiky. Společně s Karinou Kubelkovou to vnímají jako strukturální změnu – lidé zkrátka utrácejí jinak než dřív a služby zdražují rychleji.
Sazby zůstávají na 3,5 procentech
Bankovní rada jednomyslně rozhodla ponechat základní úrokovou sazbu na 3,5 procentech. Podle viceguvernéra Jana Fraita je měnová politika nastavená správně a pohyb sazeb oběma směry je stejně pravděpodobný. Procházka dodává, že ČNB je v dobré pozici, která dává prostor počkat si na další vývoj.
Centrální banka tedy vnímá převedení plateb za OZE jako technický zásah s jednorázovým efektem, nikoliv jako systémovou změnu vyžadující reakci. Přinejmenším prozatím. Otázkou zůstává, jak se celá situace vyvine v kontextu deficitního rozpočtu a rostoucích mezd ve službách.
Mezinárodně běžný krok, lokálně citlivé téma
V mezinárodním srovnání není převzetí podpory OZE státem žádnou výjimkou. Řada evropských zemí volí podobný model. Kritici nicméně poukazují na zátěž veřejných financí v době, kdy deficit už tak není zanedbatelný. Energetický regulační úřad mezitím zahájil potřebné kroky a nový cenový výměr vstoupil v platnost přesně podle plánu.
Domácnosti ušetří, inflace klesne, úrokové sazby zůstanou. Vypadá to jako win-win situace. Jenže dlouhodobé dopady na veřejné finance a stabilitu energetického sektoru budou předmětem dalších analýz – a možná i politických sporů. Jestli to bude stačit na udržitelný model, nebo jde jen o předvolební kosmetiku, ukáže až čas. A hlavně: kdo nakonec zaplatí těch 41 miliard ročně? Odpověď je prostá – my všichni, jen jinými kanály.
Zdroj info: ČTK
Autor: Petr Poreba
Zdroj: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
