Soudní exekutoři působí v České republice již dvacet let. Přijetím exekučního řádu zákonodárce reagoval na stav hlubokého rozvratu platební morálky, k němuž na konci devadesátých let došlo.
Měli jsme sice tržní ekonomiku, ale platit faktury řádně a včas nebylo v módě. A nebylo divu. Dlouhodobě personálně i materiálně poddimenzovaná soudní soustava mající v rukou značně zastaralé zákony neumožňující pružně a efektivně reagovat na zvýšení objemu práce nebyla vůbec připravena.
Soudy se táhly, avšak ani po vyhraném soudním sporu stát nedokázal pokrývat rostoucí poptávku po efektivním výkonu spravedlnosti prostřednictvím výkonu rozhodnutí prováděného soudem. Dosavadní státem prováděný soudní systém vymáhání práva fakticky zkolaboval. Rozsudky přiznávající právo na zaplacení v té době neměly pro věřitele valného významu a rovnou se ukládaly do šuplíku. Jen o málo lepší pak byla situace v insolvenčním právu, kam se řada věřitelů uchýlila v naději, že alespoň v konkurzu z dlužníka nějaké peníze dostanou. V neposlední řadě nezapomínejme ani na zoufalé pokusy věřitelů o pokoutný výkon spravedlnosti vlastními silami, které nejednou vyústily ve fyzickou újmu na zdraví dlužníka, až nakonec končily před orgány činnými v trestním řízení.
Zavedením profese soudního exekutora tak zákonodárce chtěl na jednu stranu ochránit dlužníka před neřízeným násilím věřitelů na dlužnících, na druhé straně věřitelům dal do rukou do té doby nevídaně efektivní nástroj vymožení spravedlnosti.
Uplynulo dvacet let a je třeba se podívat, kde jsme dnes. Exekuční řád byl novelizován bezmála padesátkrát. Ještě hůř je na tom občanský soudní řád s trojnásobným počtem novel. Přitom za celou dobu jeho účinnosti v době socialismu byl novelizován jen pětkrát. Výsledkem pak je, že exekuce se rok od roku stává stále méně efektivní, naopak administrativně i finančně náročnější na správu řízení. Soudní exekutoři namísto toho, aby vymáhali právo, jsou zatíženi bezpočtem povinností administrativní povahy, které samy o sobě s vymáháním práva vůbec nesouvisejí. Okruh prostředků, které dříve sloužily k vymáhání pohledávek, se značně zúžil. Stávající způsoby provedení exekuce trpí často až přepjatým formalismem. Zvýšily se nezabavitelné částky. Zúžil se okruh postižitelného majetku a dlužník v exekuci dostal do rukou stále účinnější prostředky, jimiž se může bránit, zejména pak řízením obstruovat do té míry, že provést exekuci proti třebas i majetnému, avšak zarputilému sudiči je časově i finančně značně náročné. Není proto divu, že celé dvě třetiny exekučních dražeb se podaří provést za více než tři roky od zahájení exekuce. Pětina dražeb je pak provedena dokonce i po více než deseti letech od zahájení exekuce.
Do toho přichází vládní návrh, jímž se novelizuje jak občanský soudní řád, tak exekuční řád s cílem přispět k vyřešení problematiky vícečetných exekucí. Ta se mezitím víceméně vyřešila prakticky sama, neboť počet exekucí a osob v exekuci od roku 2017 klesl o pětinu a roční nápad nově zahájených exekucí je na polovině počtu z doby před osmi lety. Ani počet osob s vícečetnými exekucemi se nezvyšuje. Co ale roste, je průměrná délka exekuce. Mohou za to právě výše zmíněné restrikce z minulých let.
Avšak namísto toho, aby zákonodárce vedení exekuce zjednodušil, zrychlil a tím i zlevnil a vytvořil podmínky k jejich ukončení vymožením, došel k závěru, že každá stará exekuce je zcela jistě exekucí neúspěšnou a je třeba ji stůj co stůj zastavit pro bezvýslednost. K tomu přichází opět s balíkem opatření, která k odbřemenění systému nepovedou, naopak exekuční proces ještě více zaplevelí balastem. Řada pozměňovacích návrhů k novele jde nejen proti smyslu a účelu exekuce, ale často jsou v rozporu se základními principy a zásadami, na nichž je vystavěn nejen exekuční řád, ale celý civilní proces vůbec. Mnohé jsou pak navzájem neslučitelné, některé z nich pak dokonce i vnitřně protichůdné. Hodit něco na papír neznamená, že to bude v praxi i proveditelné, natož pak ufinancovatelné nebo že to dává smysl. S nově naloženým balastem se budou soudy i soudní exekutoři jen obtížně vypořádávat, a pokud jde o efektivitu způsobů exekuce, pak na soudní exekutory novela klade takové nároky, že se exekuce v mnoha případech často i proti majetnému dlužníkovi s přihlédnutím k nepřiměřené délce řízení bude zdát marnou. Připomeňme si, že jednou ze záruk spravedlnosti, je i její rychlý výkon. Vymáhat právo deset a více let není spravedlnost.
Navrhované navrácení místa zahájení exekuce zpět na exekuční soudy je v praxi jen těžko představitelné, neboť právě s cílem odbřemenit soudy a tím urychlit exekuci bylo místo zahájení řízení v roce 2009 přeneseno na soudní exekutory. Soudy zbavené této balastní agendy se pak mohly zaměřit na rozhodovací činnost, což napomohlo k vyčištění skříní zejména od nánosu nevyřízených sporů o zastavení exekuce a zrychlení rozhodování soudů z let na měsíce, často i jen týdny od předložení věci. Bohužel doba, kdy soudy dokázaly odvolání a jiná podání odklizovat s až obdivuhodnou rychlostí, je stále vzdálenější, neboť rozšiřování prostředků procesní obrany z posledních let soudy opět zavalilo a doba potřebná k vyřízení opravných prostředků se rok od roku prodlužuje.
Bude-li trend chaotické a nepromyšlené normotvorby v oblasti exekucí pokračovat, pak očekávám, že průměrná délka exekuce a počet vedených exekucí budou opět narůstat, neboť nebude možné je v dostupné době ukončovat jako úspěšně provedené. To je ale velmi nebezpečné, neboť právo, které není efektivně vynutitelné v kvalitě, kvantitě a čase, přestává být vynutitelným. Kde chybí vynutitelnost, vytrácí se respekt občanů k právu a vůle se normami řídit a tyto dodržovat.
LUKÁŠ JÍCHA, soudní exekutor
Foto 1: Pixabay
Foto 2: poskytnuto Lukášem Jíchou
Zdroj: Lukáš Jícha