Největší noční můra Kremlu? Dohoda mezi Washingtonem a Pekingem

Manželství z rozumu, které skřípe

Vztah mezi Ruskem a Čínou vypadá na papíře impozantně. Ve skutečnosti jde o svazek, který drží pohromadě hlavně proto, že oba partneři mají společného protivníka. Jejich cíle jsou ale diametrálně odlišné: Putin chce rozbít poválečný mezinárodní řád a přetvořit ho podle svých představ. Si Ťin-pching naopak potřebuje stabilitu, předvídatelnost a alespoň zdání pravidel — protože jeho gradualistická strategie budování sinocentrického světa vyžaduje čas a klid.

Putin má navíc problém s časem. Jeho okno příležitostí se zužuje. Americký zásah ve Venezuele, neochota Kremlu aktivně podpořit Irán i pád Asadova režimu v Sýrii koncem roku 2024 — to všechno jsou signály, že Rusko je přetažené, oslabené a stává se méně spolehlivým partnerem i pro své spojence na globálním jihu.

Trump a Si: pragmatismus místo ideologie

Setkání Trumpa a Si Ťin-pchinga v Soulu ukázalo něco podstatného: Trumpova administrativa začala oddělovat „ruskou otázku“ od „čínské otázky“. A to je pro Kreml špatná zpráva. Trump sice občas rámuje Rusko a Čínu jako společnou hrozbu — třeba když mluví o Grónsku — ale ve skutečnosti ho zajímá především pragmatická dohoda s Pekingem. Ekonomická spolupráce, ne ideologické křížové výpravy. 

Washington a Peking hledají společnou řeč. A pokud se jim to podaří — byť jen z pragmatismu, ne z přesvědčení — Putin se ocitne v pozici vedlejšího hráče.

Bez Číny by válka skončila za rok

Ruská závislost na čínských dodávkách strojů, zařízení a tranzitu zboží dosáhla bezprecedentní úrovně. Bez Číny by Putinova válečná mašinérie pravděpodobně zkolabovala do dvanácti měsíců, možná i dřív. To je tvrdá realita, kterou Kreml dobře zná. A právě proto Moskva reagovala na summit v Soulu tak nervózně — kremelské televizní kanály začaly trumfovat novými jadernými raketami schopnými „ekologické katastrofy“ nebo „vymazání milionů lidí“. Klasický signál, že Putin je rozrušený.

Čínský ministr zahraničí Wang Yi sice údajně řekl vysoké představitelce EU Kaje Kallas, že Peking nechce vidět Rusko poražené na Ukrajině — protože pak by se USA soustředily na Čínu. Ale udržení partnerství s Moskvou stojí na předpokladu, že oba mají víc co získat společným odporem vůči Washingtonu. A právě tento předpoklad je teď nejistý.

Absolutismus versus pragmatismus

Trumpův přístup je blíž Si Ťin-pchingovu stylu než Putinovu. Ani Trump, ani Si nemají zájem na vojenském konfliktu mezi sebou. Trump slíbil ukončit „nekonečné války“ — i když nařídil cílený útok na íránského generála Solejmáního v Iráku a vyhrožoval sousedům. Si má sice zálusk na Tchaj-wan, ale válka s USA by ohrozila čínskou ekonomiku, což si nemůže dovolit.

Putin je naopak uzamčený v logice války, protože potřebuje konflikt k udržení moci. Jeho absolutistický přístup k diplomacii nemůže být vzdálenější Trumpovu stylu. Pokaždé, když Washington tlačil na příměří na Ukrajině, Kreml zopakoval své maximalistické cíle a ještě zesílil letecké útoky. Trump si to zřejmě uvědomil: s Putinem se vyjednávat nedá.

Otázka pro Peking: co se víc vyplatí?

Nabízí partnerství „bez limitů“ s Putinem Pekingu stále výhody, nebo leží čínské zájmy spíš v pragmatické spolupráci s Washingtonem a Evropou? Čína má teď příležitost upevnit dlouhodobé uspořádání se starým kontinentem — zvlášť když Evropa hledí na Trumpovu administrativu s nedůvěrou. A to dává Evropě páku, jak přesvědčit Čínu, aby se distancovala od nepředvídatelného „spojence“ a omezila kremelskou expanzivní politiku.

Putin by se měl bát. Ne sankcí, ne další vojenské pomoci Ukrajině. Měl by se bát toho, že se dva největší hráči na světové scéně dohodnou — a on zůstane mimo hru.

Zdroj info: Politico.eu

Autor: Marek Hájek 

Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT