Omezení náhrad škody v souvislosti s mimořádnými opatřeními, možnost prodloužit volební období sněmovny, či nejasná definice stavu nebezpečí.
To jsou hlavní výhrady České advokátní komory k vládním návrhům krizových zákonů, které mají reagovat na současnou epidemiologickou situaci. Stanovisko bylo publikováno v Advokátním deníku.
V legislativním procesu jsou nyní dva návrhy, jež mají být reakcí na současnou epidemiologickou situaci. Jedná se o novely ústavního zákona o bezpečnosti České republiky a zákona o krizovém řízení. Dle předkládací zprávy je cílem návrhu ústavního zákona o bezpečnosti České republiky v prvé řadě zakotvení stavu nebezpečí na ústavní úrovni, přičemž nově bude moci stav nebezpečí vyhlásit na celém území státu, nebo jeho části, i vláda. Dále návrh doplňuje a zpřesňuje ustanovení o prodloužení volebního období a odkladu konání voleb, zakotvuje na ústavní úrovni Ústřední krizový štáb a zpřesňuje publikaci rozhodnutí o vyhlášení krizových stavů.
Nejasná definice
„Domníváme se, že současná úprava podmínek, kdy lze vyhlásit nouzový stav, je zcela dostačující. Naopak, nelze odůvodňovat změnu ústavního zákonu argumentem, že je nutné provést revizi krizových stavů tak, aby mohla být tato úprava využitelná při řadě rozdílných situací,“ zpochybňuje účel novely stanovisko ČAK. Argumentuje tím, že mimořádný právní stav, který nastane v případě nouzového stavu, je souhrnem speciálních opatření, která za normálních poměrů nemohou být součástí právního státu, který respektuje dělbu moci a suverenitu lidu. „Tento stav tedy nelze využívat „při řadě rozdílných situací“, jak je argumentováno v důvodové zprávě současného návrhu, ale ve zcela výjimečných mimořádných událostech.“
Potřebnost nového vymezení podmínek pro vyhlášení stavu nebezpečí dle nového ustanovení až na doplnění vnitřního pořádku a bezpečnosti mezi chráněné hodnoty není podle Komory zřejmá, když i při běžné činnosti mohou orgány veřejné moci omezovat práva a svobody. Dosavadní vymezení podmínek pro vyhlášení stavu nebezpečí, které vychází z toho, že běžná činnost příslušných úřadů a orgánů je pro odvrácení ohrožení nedostatečná, vyhovuje. Nové vymezení tedy nezpřesňuje způsob legislativního vyjádření, pouze totiž používá pojmy stejně neurčité jako formulace stávající, jen je jinak přeskupuje, a proto není z hlediska zájmu na zachování stability právního řádu přínosné. „Vzhledem k neurčitosti použitých pojmů a široké škále možných opatření, které není nutné využít, není ani zřejmé, proč má mít vláda k dispozici kromě vyhlášení nouzového stavu a stavu ohrožení státu k dispozici další institut, tj. vyhlášení stavu nebezpečí.“
Český právní řád pamatuje dostatečně na nezbytnost právního řešení mimořádných situací, včetně aktuální epidemie koronaviru, majících razantní dopad na život ve společnosti, a to možností vyhlásit nouzový stav v případě jiného nebezpečí, oponují advokáti s tím, že neexistuje žádné právní vakuum a nutnost formulovat nově stav nebezpečí v ústavním zákoně, nadto disproporčním a zmatečným způsobem, který vytváří z hlediska definované nutnosti omezení práv a svobod pochybnosti o tom, zda se jedná o nižší stav ohrožení či již o nouzový stav. Současně krizový zákon na základě ústavního zákona o bezpečnosti České republiky stav nebezpečí upravuje dostatečně.
Posunutí voleb
ČAK rovněž zásadně nesouhlasí s článkem týkajícím se změny volebního období, respektive opakovaného prodloužení volebního období a lhůt pro konání voleb. „Navrhovanou změnu považujeme za vážný zásah do demokratického zřízení a principů právního státu. Trvání nouzového stavu je totiž závislé na vůli Poslanecké sněmovny, a bude-li prodlužování závislé na prostém zákonu, pak bude na vůli Poslanecké sněmovny, resp. vládní většiny, závislé také trvání volebního období, protože při tvorbě prostého zákona může Poslanecká sněmovna Senát přehlasovat.“ Jakákoli vládní většina v Poslanecké sněmovně by tedy byla oprávněna volební období prodlužovat teoreticky neomezeně dlouho, aniž by byla stanovena účinná brzda.
Omezení náhrad
Pokud se týká novely zákona o krizovém řízení, ČAK se nelíbí, že navrhovaná úprava omezuje odpovědnost státu tak, že omezuje rozsah odpovědnosti, a to ve dvou směrech. Zaprvé, stát bude odpovídat pouze za své aktivní jednání, tedy nikoliv za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a zadruhé má stát dle novely odpovídat pouze za skutečnou škodu a nikoli za ušlý zisk. Jak stanovisko uvádí, jistota náhrady škody zajišťuje mj. důvěru jednotlivce ve stát, tedy ochotu a pochopení „podrobení se“ opatřením, které mají chránit celou společnost. Takovéto chování jednotlivce je pak vyváženo onou plnou náhradou škody. „Bez plné náhrady škody významně poroste neochota jednotlivce opatření respektovat, potažmo spíše budou vzrůstat snahy jej obcházet. Zejména tam, kde bude přímo ohrožena existence jednotlivce tak, jak lze spatřit v dnešní době u mnoha postižených podnikatelů z řad osob samostatně výdělečně činných.“
Není jakkoli zřejmé, pokračují advokáti ve svých výhradách, proč se daná odpovědnost omezuje pouze na skutečnou škodu. Část důvodové zprávy, kde je uvedeno, že dochází pouze k faktickému jazykovému zpřesnění při zachování původního účelu, který byl prověřen i dosavadní judikaturní praxi, zejména v souvislosti s krizovými opatřeními vyvolanými povodněmi, lze považovat přinejlepším za pochybnou. „Domníváme se, že restrikce nároku na náhradu škody je protiústavní, neboť je v rozporu právě se zmiňovaným čl. 11 Listiny. Jedinec musí strpět omezení svého práva na pokojné užívání majetku za účelem přežití společnosti, ale zásah musí projít testem proporcionality, což předpokládá vyplacení přiměřené náhrady.“
Nadužívání okamžité účinnosti
Závěrem upozorňuje stanovisko na ustanovení § 8 zákona o krizovém řízení, které nedoznalo takové změny, jaké by na základě aktuálně získaných zkušeností zasluhovalo. Zejména je důležitá otázka účinnosti, u níž by mělo být explicitně stanoveno, že okamžitá účinnost rozhodnutí o krizových opatřeních jejich vyhlášením je přípustná jen v krajních případech. „Není možné spoléhat na to, že každý jednotlivec sleduje jiné (ne tolik běžné) kanály, jako jsou např. sociální sítě a aplikace či případně sleduje veškeré tiskové konference politických představitelů. Proto máme-li skutečně být schopni přijaté povinnosti a omezení vymáhat, je třeba jednotlivci poskytnout dostatečný čas na seznámení se s nimi. Okamžitá účinnost by tudíž měla být explicitně v zákoně označena za ultima ratio. Jinak hrozí její nadužívání.“
Foto: pixabay.com
Zdroj: Dušan Šrámek
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
