Služební zákon zkomplikoval přijímání lidí do státní správy (I)

Rozhovor s Františkem Korbelem, partnerem a společníkem největší česko-slovenské advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS
Z pozice partnera řídí vzdělávací AKADEMII HAVEL & PARTNERS. Specializuje se na veřejnou správu, správní právo a správní soudnictví, legislativu, právo na informace, právo informačních technologií. V minulosti působil jako náměstek pro legislativu a informatiku na Ministerstvu spravedlnosti, kde mimo jiné řídil rekodifikaci soukromého práva. Byl také náměstkem ministra životního prostředí a místopředsedou Legislativní rady vlády, jejímž členem je dosud. František Korbel vyučuje na Právnické fakultě UK, je též lektorem Justiční akademie pro vzdělávání soudců, publikuje a podílí se na psaní velkých komentářů v oblasti civilního práva a přednáší. Říká o změnách Ústavy, že jakékoliv změny je nutné provádět s maximální opatrností a raději zcela výjimečně.
Chtěli z vás mít rodiče právníka, nebo to bylo vaše rozhodnutí? Proč jste se tak rozhodl?
Pocházím z neprávnické rodiny, maminka je učitelka na základní škole, tatínek pracoval na dráze. V devadesátých letech, kdy jsem končil táborské gymnázium, byla práva velice žádaným a atraktivním oborem, od kterého si řada lidí slibovala zajímavou a dobře placenou práci. Právníků bylo navíc mnohem méně než dnes, proto jsem si podobně jako asi polovina mých spolužáků podal přihlášku na právnickou fakultu. Napoprvé jsem nicméně neuspěl a rok jsem studoval ekonomii v Českých Budějovicích. Další přijímací řízení jsem již po roční přípravě zvládl a dostal se na Právnickou fakultu v Brně. Paralelně jsem studoval také sociologii na FSS a pak ještě masovou komunikaci na FSV UK v Praze, nicméně rozhodl jsem se být profesí právníkem. Již během studií jsem nastoupil jako stážista k Ústavnímu soudu ČR a práce spojená s étosem a atmosférou ústavního soudnictví mne nadchla.
Působil jste jako náměstek ministra spravedlnosti u tří ministrů. Dalo by se říci, že jste byl určitou kontinuitou v úřadu? Jaký je váš názor na zákon o úřednících?
Na Ministerstvu spravedlnosti jsem působil celkem sedm let a především za ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila během jeho dvou funkčních období se povedlo úspěšně dokončit řadu projektů. Tím nejvýznamnějším byla bezesporu rekodifikace civilního hmotného práva a přijetí nového občanského zákoníku. Na tomto klíčovém legislativním projektu, jehož počátky spadaly ještě do ministerské éry Otakara Motejla, lze velice dobře demonstrovat, nakolik je ve státní správě důležitá kontinuita. Nejenom personální, kdy dokážete v týmu udržet schopné kolegy, ale také věcná, kdy hlídáte směr a zajišťujete obranu před nekoncepčními zásahy. Tomu měl napomoci i nový zákon o státní službě, který přinesl oddělenou právní úpravu služebního poměru, pravomocí služebních úřadů a práv a povinností státních zaměstnanců. Bohužel se moc nepovedl. I když odhlédneme od časového prodlení, způsobu přijetí, který porušil snad všechna pravidla řádné tvorby práva, a politických tlaků, za kterých zákon o státní službě vznikal, tak především se zákon ocitl v situaci na trhu práce, kterou nepředpokládal. Aktuálně se zdá, že mladí a schopní lidé nepovažují za příliš vysokou hodnotu jistotu služebního místa do důchodu. Jde jim spíše o flexibilitu, zajímavost práce, kolektiv, příspěvek veřejnému zájmu apod. Zákon sice postihuje v zásadě všechny důležité instituty služebního poměru a zavedl nová a v obecné rovině jistě potřebná pravidla, nicméně zkomplikoval přijímání nových lidí do státní správy. A ta nyní nedokáže konkurovat soukromé sféře.
Na Ministerstvu spravedlnosti jste vedl po celou dobu svého působení legislativní sekci. Podílel jste se na přijímání nového občanského zákoníku a jeho implementaci v rámci projektu Nové soukromé právo, nového trestního zákoníku, zákona o obětech trestných činů, zákona o výkonu zabezpečovací detence, zákona o mediaci, reformy doručování a zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, velkých novelách občanského soudního řádu, trestního řádu, exekučního řádu, zákona o soudech a soudcích, zákona o vyšších soudních úřednících, insolvenčního zákona a dalších. To je rozsáhlá agenda. Jak se vůbec dají všechny tyto oblasti obsáhnout?
Dají, pokud máte při sobě schopný tým lidí, který je v dobrém slova smyslu loajální vůči úřadu a projektům, které manažersky zastřešujete. Být náměstkem na ministerstvu také znamená pohybovat se na neustále prostupující hranici mezi odborností a reálnou politikou. Pro nové projekty, jež mohou být v lecčems odvážné a ambiciózní, totiž potřebujete mít na své straně nejen experty, ale i „svého“ ministra a podporu i u všech klíčových aktérů legislativního procesu, jako jsou ostatní ministerstva, vláda, poslanci, senátoři či zástupci a názoroví lídři z řad občanské a odborné společnosti. Dosažení absolutního konsenzu mezi těmito mnohdy rozhádanými skupinami samozřejmě není nikdy možné. Pokud však chcete ve vysoké státní funkci uspět a něco rozumného prosadit, musíte jít se svými návrhy s kůží na trh a přesvědčit okolí o jejich potřebnosti. V tomto směru mně jistě pomáhaly i zkušenosti z advokacie, kde se bez propracované argumentace a vyjednávacích schopností neobejdete.
Potřebovala by podle vás současná Ústava změny? V jaké oblasti?
Ústava je základním stavebním kamenem našeho právního a demokratického státu. Jakékoliv změny je proto nutné provádět s maximální opatrností a raději zcela výjimečně. Osobně v naší Ústavě nic nepostrádám, byť některá formulační zpřesnění bych si dokázal představit zejména z toho důvodu, aby se minimalizovalo riziko odlišných výkladů. Ústava ale musí nadále zůstat co nejobecnější, nikoliv aby do ní pronikala právní kazuistika. Takže bych žádnou novelu nedělal.
Řídil jste také projekt eJustice. Mohl byste nám tento projekt blíže přiblížit? Jaký je váš názor obecně na elektronizaci státní správy?
Projekt elektronizace justice, zkráceně eJustice, jsme začali realizovat již za ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, který byl jeho jakousi vlajkovou lodí v rámci Topolánkovy vlády a projektů e-Governmentu obecně. V roce 2007 jsme spustili veřejně přístupný insolvenční rejstřík a postupně jsme zprovozňovali další systémy a aplikace, které umožnily justici nejenom lépe komunikovat s občany, ale také zvýšit efektivitu uvnitř justice samé. Konkrétně šlo například o elektronický platební rozkaz, datové schránky či tzv. hybridní poštu. V době českého předsednictví Evropské unii jsme byli v některých oblastech eJustice dokonce na špici v Evropě. Bohužel na tento slibný rozjezd se v důsledku vládních rošád a odlišných vládních priorit nepodařilo v následujících deseti letech navázat. Totéž platí o eGovernmentu v celé státní správě. V letech 2007 – 2009 vznikly díky ministerstvům vnitra a spravedlnosti datové schránky, Czech Pointy nebo základní registry. Tyto nástroje mají obrovský efekt pro veřejnost i veřejnou správu. Díky možnostem automatizace zpracování zrychlují a zlepšují výkon veřejné moci, šetří náklady a jsou podstatně bezpečnější, než papírové spisy. Zejména datové schránky zavedly levný, rychlý a bezpečný komunikační standard mezi státem a jejich držiteli. Je jen škoda, že držitelů datových schránek, kterých je dnes téměř 890 tisíc, není ještě více. Stát by měl k jejich zřizování a využívání veřejnost motivovat, například plošným snížením správních poplatků pro elektronická podání. Stejně to udělal Jiří Pospíšil s elektronickým platebním rozkazem, u něhož snížil soudní poplatek o jedno procento.
Pokračování rozhovoru najdete v pondělí 16.4.