Brusel se chystá na cvičení, kterému by ještě před pár lety nikdo nevěnoval pozornost. Na začátku května usednou diplomaté členských států k simulaci útoku na dva státy EU – jeden na jihu, druhý na východě. Nejde o klasickou válečnou hru. Jde o test, jak by v praxi fungoval článek 42 odst. 7 Smlouvy o EU.
Tento článek existuje dlouhodobě, ale dosud byl spíše právním ustanovením než skutečně využívaným nástrojem. Zavazuje členské státy poskytnout pomoc „všemi prostředky, které mají k dispozici“, pokud je některý z nich napaden. Aktivován byl pouze jednou – Francií po teroristických útocích v roce 2015. Dnes roste zájem o jeho praktické využití, mimo jiné i v kontextu nejistoty ohledně budoucí role Spojených států v evropské bezpečnosti.
Když pravidla existují, ale praxe chybí
Jedním z problémů je nejasnost samotného mechanismu. Není zcela zřejmé, co by aktivace článku 42 odst. 7 konkrétně znamenala. Když v březnu zasáhly Kypr íránské drony, článek aktivován nebyl – přestože Řecko, Francie, Itálie, Španělsko a Nizozemsko rychle poskytly podporu. Kyperský prezident Nikos Christodoulides to označil za „faktický test“, ale formálně k aktivaci nedošlo.
Právě tato nejednoznačnost začíná být pro členské státy problémem. Kaja Kallas, vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, proto informuje lídry o možnostech praktického využití tohoto ustanovení.
NATO zůstává referenčním bodem
Diskuse o posilování evropských obranných kapacit se nevyhnutelně dotýká vztahu k NATO. Pro řadu států, zejména ve východní Evropě, zůstává článek 5 Severoatlantické smlouvy klíčovou bezpečnostní zárukou.
„Článek 5 je základním kamenem kolektivní obrany,“ zdůraznil estonský ministr obrany Hanno Pevkur. Lotyšský ministr Andris Sprūds doplňuje, že evropské iniciativy jsou přínosné, pokud doplňují NATO, nikoli jej nahrazují.
Evropské snahy tak balancují mezi dvěma cíli: posílit vlastní schopnosti a zároveň nenarušit transatlantickou vazbu.
Nejistota kolem amerického závazku
Diskusi významně ovlivňuje i politický vývoj ve Spojených státech. Prezident Donald Trump opakovaně zpochybnil automatickou platnost aliančních závazků a upozornil, že podpora USA může být podmíněna výší obranných výdajů jednotlivých zemí.
Podle některých odhadů by se podíl USA na vojenských kapacitách NATO mohl v následujících letech snížit. To zvyšuje tlak na evropské státy, aby posílily vlastní obranné schopnosti. Koncept strategické autonomie se tak posouvá z teoretické roviny do praktické politiky.
Evropa mezi dvěma přístupy
EU se nachází v složité situaci. Na jedné straně chce posílit vlastní obranné mechanismy a připravit se na scénáře s omezenou podporou USA. Na straně druhé nechce vyslat signál, že usiluje o nahrazení NATO.
Plánovaná simulace má pomoci vyjasnit praktické otázky: jak rychle by státy reagovaly, jakou formu by měla pomoc a jak by probíhala koordinace. Zároveň však zůstává zřejmé, že článek 42 odst. 7 je primárně politickým závazkem, jehož konkrétní naplnění závisí na vůli jednotlivých států.
Co je v sázce?
Debata o článku 42 odst. 7 není pouze technickou otázkou. Odráží širší proměnu evropského bezpečnostního prostředí. Tradiční jistoty se mění a Evropa hledá rovnováhu mezi vlastní odpovědností a spoluprací se Spojenými státy.
Otázkou zůstává, zda se EU podaří vytvořit funkční obranný mechanismus, který bude dostatečně důvěryhodný – a zároveň kompatibilní s NATO. Výsledek této debaty může zásadně ovlivnit podobu evropské bezpečnosti v nadcházejících letech.
Zdroj info: politico.eu
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
