Schmarcz: Žádné dělové čluny, žádný byznys! Proč už Západ není ochráncem světového obchodu?

Jak je možné, že země jako Írán blokuje obchodní dopravu? Samotné uzavření Hormuzského průlivu, hrozba lodím, které jím proplouvají, nebo vůbec možnost, že ho ovládne nepřátelská mocnost, je dostatečný casus belli. Starý dobrý Západ by poslal dělové čluny už dávno a vyčistil úžinu od islámských pirátů dočista.

Pokud panuje nejistota, že to dokáže silou, či nemá dost vůle ji naplno použít, vážně zpochybňuje globální roli naší civilizace. Chránit volný trh je výsadou i povinností skutečných velmocí.

Místo abychom volný průchod Hormuzem brali jako samozřejmost, o kterou se musíme v každém případě postarat, vedeme jalové spory a vyčítáme Spojeným státům a Izraeli, že Írán zastavil průjezd údajně jejich vinou. Nikoli, jediným, kdo za to může, je vláda ajatolláhů. A celý „kolektivní Západ“ nese odpovědnost „pouze“ za to, že tuto hrozbu přehlížel doslova desítky let. Nikdy za celou tu dobu jsme nevěnovali dostatek pozornosti tomu, když islamisté útočili na tankery, zajímali je, či se pokoušeli o blokádu.

Že dříve tyto incidenty neměly tak masivní dopady a dlouhé trvání, není důležité. Jde o princip. Když tolerujete tyranský, agresivní, po zuby ozubený režim v těsné blízkosti tak klíčové byznysové tepny, děláte hrubou chybu a riskujete, že jednou dojde na opravdu velký malér. Když se tímto způsobem Írán mstí nevinným miliardám lidí na celém světě (místo aby útočil na legitimní vojenské cíle), udělal by něco takového dříve či později. Až by se mu to hodilo v rámci jeho útočné strategie.

Ptejme se: Proč teokraté ničí infrastrukturu v nezúčastněných zemích Zálivu a proč uzavřeli průchod lodím, které mají domovské přístavy a odběratele zcela mimo region, když to v žádném případě nelze brát jako obranu ani jako protiútok na Spojené státy a Izrael? Protože mohli. Existence světovládné diktatury v tomto třaskavém regionu je ten problém. Ne bombardování, jež přišlo jako obrana před neustálým rozdmýcháváním zástupných válek a podporou teroru ze strany ajatolláhů, které přišlo spíše na poslední chvíli.

Islamisté, kteří dosud drží moc v v Teheránu, představují ultimátní zlo. Pokud někdo takový vraždí vlastní občany po desetitisících, financuje, vyzbrojuje a cvičí militanty, kteří vyvolávají násilí v celé oblasti, páchají brutální teroristické útoky a dokonce se pokusili o druhý holocaust, nezastaví se ani před možností pustit celému světu žilou uzavřením strategické úžiny. Nečekejme, že se islamisté dobrovolně vzdají této páky, již mohou vydírat miliardy lidí na celé planetě. Je třeba jim vyrazit tuto moc z ruky.

Ochrana obchodních cest vždy závisela na silných vládcích. Ti si díky tomu pojišťovali a posilovali vlastní moc. Kdo dokázal zajistit bezpečnost kupců, královsky vydělal a získal politický vliv. Globální nadvláda Západu v minulých staletích stála na schopnosti prosadit kapitalismus i proti vůli místních autorit. Říkalo se tomu trefně diplomacie dělových člunů a fungovalo to velmi dobře. Nyní ale Královské námořnictvo nedokáže zabránit ruské fregatě doprovázet tanker se sankcionovanou ropou britskými vodami Lamanšského průlivu…

V moderní době jsme neudělali prakticky nic, abychom odstranili potenciální nebezpečí pro globální ekonomiku spočívající v tom, že na jedné straně Hormuzu se nachází nebezpečná a všeho schopná autokracie. Válka tento problém nasvítila, ale nezpůsobila. Stejně jako když lékař řízne nožem do vředu, není jeho vinou že z rány vytéká hnis. Bez onoho zásahu se pacient (zde světový obchod) neuzdraví. Dříve či později by došlo k akutnímu zánětu až by Írán z nějakého důvodu zadrátoval úžinu pořádně a na delší dobu.

Když si odmyslíme hysterické, uražené, případně ustrašené reakce evropských politiků, tak pragmatické vlády států Zálivu vesměs tlačily, aby útok na ajatolláhy neustával, dokud se jejich vláda zcela nezhroutí a tím neztratí možnost komukoli škodit. Stejný názor má i Izrael. Bohužel, americký prezident Donald Trump to vzdal příliš brzy. Přijal nabídku na příměří ve chvíli, kdy se Írán necítí být v nejmenším na kolenou a jeho požadavky jsou proto nehorázné. Včetně nároku navždy kontrolovat průjezd Hormuzem.

Tohle je velké ponaučení. Perský záliv, nebo třeba Rudé moře lze uzavřít celkem snadno, přičemž to první mohou provést ajatolláhové, druhé jejich spojenci Hútíové, v jejichž dosahu je úžina Báb-al-Mandáb. Ale my to nechávali dlouho být. K tomu neustále na náš úkor posiluje Peking, který se strašně snaží udělat z Jihočínského moře svůj rybník, kam bez jeho svolení nebude moci nikdo. Tahle země si jistě dobře pamatuje lekci, kterou jí kdysi uštědřily západní mocnosti: kdo vládne oceánu, vládne planetě.

Jak se věci budou vyvíjet dál, to v této chvíli není jasné. Z Washingtonu zaznívá něco zcela jiného, než z Teheránu. Ať se to týká zastavení jaderného programu, nebo právě bezpečnosti plavby v Hormuzském průlivu. Musíme počkat na výsledek jednání (bude-li nějaký). Jisté však je, že pokud islamisté ustoupí a vzdají se možnosti jakkoli rozhodovat o tom, kdo smí proplout, tak ne díky diplomacii, ale jedině proto, že se budou bát, co by se jim mohlo stát v opačném případě. A když setrvají na svém? Pak nepomine důvod k válce…

Útok na Írán ma řadu cílů. Ochránit Izrael degradací vojenských schopností ajatolláhů, zejména co se týká raket a střel. Zabránit jim vyrobit jadernou zbraň. Ideálně pomoci osvobodit tuto lidnatou zemi od tyranie. Vynucení volného průjezdu Hormuzskou úžinou však více než co jiného ukazuje, jak na tom Západ skutečně je. Silácké řeči a květnaté proklamace jsou k ničemu, tohle je tvrdý test naší moci, síly a vůle. Když tu zkoušku nesložíme, můžeme zapomenout na dobrý byznys. A náš pád bude zase o kus blíž.

Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Autor: Martin Schmarcz

Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT