Aktuálně:

Švehla: Fiskální brzda která moc nebrzdí

07.02.2026, Autor: Martin Švehla

0 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 5
Švehla: Fiskální brzda která moc nebrzdí

Zákon o rozpočtové odpovědnosti byl v České republice přijat v roce 2018 s ambicí vytvořit institucionální brzdu nadměrného zadlužování státu a přinutit politickou reprezentaci uvažovat o veřejných financích v delším než volebním horizontu.

Jeho jádrem je zejména dluhová brzda navázaná na poměr veřejného dluhu k HDP, povinnost sestavovat rozpočty v souladu se střednědobými výdajovými rámci a důraz na sledování strukturálního salda, tedy očištěného hospodaření státu, nezatíženého vlivem hospodářského cyklu.

Součástí systému je také Národní rozpočtová rada jako nezávislý dohledový orgán, který má na fiskální politiku upozorňovat a hodnotit její udržitelnost. Na papíře jde o standardní a ekonomicky racionální rámec, srovnatelný s fiskálními pravidly v jiných evropských zemích. Tedy úmysly byly opravdu dobré.

Současná realita však ukazuje, že zákon sice formálně existuje, ale jeho praktická účinnost je omezená. Rozpočet na letošní rok bude už sedmý v řadě s plánovaným deficitem v řádu stovek miliard korun, sedmým rokem vzroste zadlužení státu a ve výhledu není žádná zásadní změna. Česká ekonomika má slušný růst, vysokou zaměstnanost, přijatelnou inflaci, ale strukturálně vysoké deficity tvoříme vesele dál. Přitom mimořádné externí vlivy a z nich vyplývající náklady odezněly. Fiskální politika se ale dál opírá o výjimky, přechodná ustanovení a pružný výklad pojmů, zejména strukturálního salda. Zákon se za dobu své existence několikrát novelizoval, v podstatě tak, aby se dal obejít změnou metodiky, redefinováním mimořádných okolností nebo prodloužením lhůt rozpočtové konsolidace.  Výsledkem je paradoxní stav: stát se může deklarativně hlásit k rozpočtové odpovědnosti, a přitom dlouhodobě hospodařit s deficity, které zvyšují dluh bez jasné strategie jeho stabilizace.

Zásadní slabinou zákona je nejspíš to, že se soustředí především na kvantitativní ukazatele – tedy „kolik“ se utrácí a zadlužuje – ale téměř vůbec neřeší kvalitu a strukturu veřejných výdajů. Nerozlišuje mezi výdaji, které zvyšují budoucí produktivitu ekonomiky (například investice do infrastruktury, vzdělání či výzkumu), a výdaji, které mají převážně spotřební nebo redistribuční charakter bez dlouhodobého přínosu. Stejně tak neobsahuje tvrdé mechanismy, které by politickou reprezentaci skutečně motivovaly nést odpovědnost za systematické porušování fiskální disciplíny – sankce jsou spíše reputační než faktické a v politickém provozu mají jen omezený dopad.

Pokud by zákon o rozpočtové odpovědnosti měl fungovat skutečně jako účinný nástroj, musel by být postaven jinak. Zaprvé by musel být méně založen na technokratických veličinách, které jsou snadno interpretovatelné podle momentální potřeby, a více na jednoduchých, srozumitelných pravidlech čitelných i pro veřejnost. Zadruhé by měl jasně rozlišovat mezi běžnými a investičními výdaji a umožňovat určitou flexibilitu pouze tam, kde má zadlužení prokazatelný dlouhodobý ekonomický přínos. Zatřetí by musel obsahovat skutečně citelné politické náklady za jeho porušování – ať už v podobě automatických korekčních mechanismů na výdajové straně, nebo omezení diskreční politiky v následujících rozpočtech. Široká odborná veřejnost se shoduje na nutnosti zásadních reformních kroků, které by českým veřejným financím zajistily dlouhodobou udržitelnost. Ta se ovšem nedá žádným zákonem nařídit, ani vynutit. K té je nutná širší politická shoda a přesvědčení veřejnosti, že dlouhodobá udržitelnost veřejných financí je nezaměnitelná hodnota. 

Zatím je tady však jen tento deklaratorní zákon, který pro politiky představuje pouze technickou překážku a je dost pravděpodobné, že se dočká další “drobné úpravy”, do které se vejdou další odklady a metodické úlevy.  Celé to sice působí dost směšně, ale zákon sám o sobě není směšný svou koncepcí – v praxi je z něj ale jen karikatura původní ambice. Místo skutečné fiskální disciplíny vede pouze k formálnímu dodržování pravidel. Dobré úmysly zatím dláždí cestu směrem, který si nepřejeme. V krátké době uvidíme, zda s novou vládou přichází i dostatek politické odvahy k zásadním reformám, nebo se ta odvaha spotřebuje opět pouze na hledání legálních cest, jak se vyhnout nepopulárním rozhodnutím.

Autor: Martin Švehla

Autor: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT


Sdílet
Hodnotit
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars

Doporučujeme

Česko odkleplo dotace pro Agrofert. Má na to vůbec právo?

24.04.2026, Autor: Marek Hájek

Státní platební agentura SZIF oznámila verdikt: holding Agrofert splňuje podmínky pro čerpání evropských dotací. Rozhodnutí přišlo poté, co premiér Andrej Babiš vložil společnost do nového svěřenského fondu. Opozice i kontrolní organizace ale bijí na poplach – o střetu zájmů přece může rozhodnout jen Evropská komise. A ta zatím mlčí.

Ruský pavilon v Benátkách: Kde končí umění a začíná politika?

23.04.2026, Autor: red

Až se 9. května otevřou brány 61. ročníku Benátského bienále, bude tam stát i ruský pavilon. Poprvé od února 2022, kdy ruské tanky vjely na Ukrajinu. Evropská komise pohrozila zastavením dotace ve výši dvou milionů eur, ministři z 22 zemí včetně Polska podepsali protest, Lotyšsko avizovalo bojkot. Italské ministerstvo kultury žádá dokumentaci, aby prověřilo, zda pavilon neporušuje sankce. Organizátoři benátské přehlídky zatím zůstávají neústupní: umění má být otevřené všem.

Trump tápe, Írán těží. Kdo vlastně vyhrává válku?

21.04.2026, Autor: Marek Hájek

Když americký prezident jeden den hrozí zničením celého Íránu a o dva dny později slaví „zářivý den pro svět", něco evidentně nehraje. Donald Trump se v konfliktu s Teheránem chová jako hráč pokeru, který neustále mění strategii – jenže protihráč u stolu si toho všiml. A začíná toho využívat.

Bulharsko našlo po osmi volbách konečně vítěze. Radev slibuje stabilitu, ale co Evropa?

21.04.2026, Autor: Josef Neštický

Osmé volby za pět let. Bulharsko už roky trápí politický chaos – vlády padají rychleji, než si stihnete zapamatovat jména premiérů. Tentokrát se ale něco zlomilo. Rumen Radev, bývalý prezident a stíhací pilot, vyhrál s novou stranou Progresivní Bulharsko přesvědčivě – 44 % hlasů a 135 parlamentních křesel z 240. V bulharských poměrech je to téměř zemětřesení.

Schmarcz: Bojkotovat obchodní misi předsedy Senátu na Taiwan je od vlády ideologicky zaslepené a hloupé

20.04.2026, Autor: Martin Schmarcz

Vláda nechce dát předsedovi Senátu letadlo k cestě na Taiwan. Pokračuje tak ve své nesmyslné válce proti ústavním institucím, které neovládá, tedy Hradu a horní komoře parlamentu. V tomto případě jde navíc o nanejvýš hloupý krok, protože ostrovní stát je důležitý pro český byznys. A Miloš Vystrčil také s sebou bere delegaci podnikatelů.

Orbán odchází. Kdo převezme žezlo hlavního rebelanta EU?

16.04.2026, Autor: Josef Neštický

Viktor Orbán prohrál volby a s ním mizí i postava, která léta definovala, co znamená být trnem v oku Bruselu. Maďarský premiér, jenž si z vetování klíčových rozhodnutí udělal téměř politickou značku, ustupuje ze scény. Jeho nástupce Péter Magyar slibuje konstruktivní přístup k EU. Jenže otázka zní: kdo teď převezme roli hlavního narušitele evropské jednoty? Jedno je jisté – prázdné místo po Orbánovi dlouho nezůstane.