Představte si diplomatickou hru, kde se země vyměňují jako figurky na šachovnici. Přesně to se podle nových informací mohlo stát v roce 2019, kdy Rusko údajně nabídlo Spojeným státům volnou ruku ve Venezuele výměnou za to, že Washington přestane „zasahovat“ na Ukrajině. Tvrzení zaznělo z úst Fiony Hillové, bývalé vysoké poradkyně Bílého domu pro Rusko a Evropu, a nyní, po americkém vojenském zásahu ve Venezuele a zadržení prezidenta Nicolása Madura, získalo novou aktuálnost.
Monroeova doktrína v ruském podání
Hillová ve své výpovědi před Kongresem popsala ruský návrh jako „velmi zvláštní výměnnou dohodu Venezuela za Ukrajinu“, založenou na principu Monroeovy doktríny. Moskva prý vyslala jasný signál: „Víte, máte svou Monroeovu doktrínu. Chcete, abychom se drželi dál od vašich dvorků. No, víte, my máme svou vlastní verzi. Vy jste na našem zadním dvorku na Ukrajině.“
Kreml tedy navrhl cosi jako geopolitickou výměnu: my vám necháme Latinskou Ameriku, vy nám necháte postsovětský prostor. Elegantní návrh, který ovšem ignoruje drobný detail – že Ukrajina není ruský „zadní dvorek“, ale suverénní stát s vlastními ambicemi.
Venezuela jako obětní beránek?
Ironií osudu se tato historka vrátila do hry právě v momentě, kdy Venezuela pro Rusko přestává být strategickým aktivem. Americká vojenská operace vedla k zajetí Madura a fakticky ukončila éru, kdy byla Venezuela nejdůležitějším ruským partnerem na západní polokouli. Rusko tak čelí ztrátě vlivu v regionu – a spekulace o možné „výměně“ dostávají nový rozměr.
V roce 2019 byla Venezuela pro Moskvu cenným spojencem, kam proudily ruské investice, zbraně i politická podpora. Trumpova administrativa zase tlačila na změnu režimu v Caracasu. Ruský návrh tedy dával určitou logiku – pokud ovšem věříte, že velké mocnosti mohou rozhodovat o osudu menších států bez jejich souhlasu.
Hra o sféry vlivu pokračuje
Především to ukazuje, že myšlení v kategoriích sfér vlivu nikdy nezmizelo. Zatímco Západ formálně hájí principy suverenity a mezinárodního práva, Moskva otevřeně operuje v logice 19. století: svět je rozdělen na zóny, kde má každá velmoc právo diktovat podmínky.
Hillová ve své výpovědi naznačila, že podobné geopolitické úvahy nebyly ojedinělé – Rusko dlouhodobě vnímá postsovětský prostor jako svou přirozenou sféru vlivu. Otázkou zůstává, jak vážně Washington takové signály bral. Trumpova administrativa byla známá svou nepředvídatelností, ale ani ona nešla tak daleko, aby formálně uznala Ukrajinu jako ruskou sféru vlivu.
Paradox současnosti
Dnes stojíme před paradoxní situací: Venezuela, kdysi ruský strategický partner, je v troskách po americké intervenci. Ukrajina, kterou měla Moskva získat „výměnou“, bojuje proti ruské agresi už téměř čtyři roky. Obě země se staly obětmi geopolitických her, které se hrají nad jejich hlavami.
Příběh údajné ruské nabídky z roku 2019 tak není jen historickou kuriozitou. Je připomínkou, že velké mocnosti stále uvažují v kategoriích, které měly skončit s koncem studené války. A že malé a střední státy musí neustále bojovat o to, aby nebyly jen figurkami na cizí šachovnici.
Zdroj info: Kyiv Independent
Autor: Josef Neštický
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
