Války vyhrávají stroje. A na ty stroje musíte mít peníze. Rusko je schopno pokračovat ve válce a dokonce pomalu postupovat jen a jen díky tomu, že ze své slabé ekonomiky stále dokáže „vymačkat“ na financování bojů více, než kolik dává na podporu Ukrajiny desetkrát bohatší Evropa. Neochotou pomáhat více nakonec ohrožujeme sami sebe. Protože pokud Putin zvítězí, jsme další na řadě. Což by náš stalo mnohonásobně více. Přičemž nemluvíme jen o penězích, ale i o ceně krve.
Evropští politici zpravidla plamenně podporují Ukrajinu. Ale slova nic nestojí. Jakmile má dojít na činy, je to horší. Existují výjimky, jimiž jsou pobaltské a skandinávské země. Ale celkově nic moc. Evropa (včetně Velké Británie) poskytla podle Kielského institutu od vypuknutí agrese celkovou pomoc za 180 miliard euro. Což není ani jedno procento jejich ročního hrubého domácího produktu. Pro srovnání: státy NATO si dohodly zvýšení obranných výdajů ze 2 % na 3,5 % HDP (plus 1,5 % na infrastrukturu).
Jinými slovy, pouze slíbené zvýšení armádních rozpočtů za jeden jediný rok by znamenalo jeden a půl násobek veškeré pomoci poskytnuté Ukrajině za skoro čtyři roky. I kdybychom se zavázali investovat válečné úsilí Ukrajiny půl procentem z celkem 20 bilionového ročního HDP zemi EU 27 plus Velká Británie, dalo by to 100 miliard euro ročně. Což už by na bojišti bylo pořádně znát. Pro srovnání, Rusko dosud stála válka nějakých 260 miliard euro, včetně zničené techniky.
Vladimir Putin částečně najel na vojenské hospodářství a dává do své útočné války doslova vše. Momentální vojenský rozpočet ve výši 120 miliard euro (což je konzervativní odhad, přesné údaje nejsou k dispozici, nakonec může jít i o 140 miliard) dosahuje podílu cca 7 % HDP. O moc více už ruský diktátor ze zničeného ruského hospodářství nevyrazí. Ukrajina je schopna z vlastních zdrojů vydávat na obranu ještě daleko méně, a to zhruba 45 miliard euro (i z toho velkou část na dluh), dalších 20 miliard euro získává ze zahraničí.
Aby mohla Ukrajina alespoň „dorovnat bank“ potřebovala by zhruba třikrát vyšší pomoc z ciziny. Respektive z Evropy. Na Spojené státy nespoléhejme, od nástupu Donalda Trumpa nedávají ani cent a maximum možného je, že nezastaví poskytování zpravodajských informací a budou prodávat Kyjevu špičkové zbraně, jež zaplatíme my. Což je v pořádku, protože je primárně ohrožena naše bezpečnost. Američané potřebují šetřit prostředky na potenciálním válku s Čínou, na kterou jim pro změnu sotva přispějí Evropané.
Kdybychom na zastavení Putina přispěli oním půl procentem hrubého domácího produktu, pak by Ukrajina získala místo 60 miliard rovnou 100 miliard a tedy by se dokonce dostala nad výši válečných výdajů Ruska (alespoň nad tu dosud plánovanou). Což by znamenalo zásadní obrat v ekonomice války. Nyní agresor dokáže sice velmi pomalu, leč přeci tlačit svůj „parní válec“ dál na západ nejen díky větším lidským, ale především finančním zdrojům. S touto jeho výhodou by byl lusknutím prstů konec.
Kde je problém? Inu v tom, že se evropským politikům nechce. Mají plná ústa solidarity s Ukrajinou, ale zavřené peněženky. Platí to i pro končící českou vládu (fakticky jsme za celé čtyři roky poskytli podporu jen ve výši chabých 0,16 % HDP). A sotva se to zlepší s tou příští… Přitom 0,5 % HDP by u nás znamenalo nějakých 40 miliard korun ročně, méně než čtvrtinu rozpočtu ministerstva obrany. Budeme mít problém tolik peněz najednou vůbec utratit. Nebylo by tou nejlepší investicí do vlastní obrany pomoci té ukrajinské?
Ještě v roce 2023 šlo na armádu 112 miliard. Kdybychom z raketového nárůstu více něž o šedesát miliard poskytli 40 miliard na zbraně pro Ukrajinu, šlo by o dobře utracené peníze. Otázka však zní, zda se Evropa rozhoupá alespoň k oné minimální nutné podpoře 60 miliard euro (0,3 % HDP EU plus Velké Británie). Na nás by pak vyšel příspěvek nějakých 25 miliard korun – což jsou přesně prostředky, o něž končící kabinet navýšil dluh nad pravidla zákona o rozpočtové odpovědnosti tím, že je započítal do obranných výdajů.
Za sto miliard euro (pokud by je Evropa byla ochotna poskytnout) už by se udělalo hodně muziky. Zvláště kdybychom tam, kde to jde, nakupovali místo amerických ukrajinské zbraně, jež jsou několikanásobně levnější (třeba střely dlouhého doletu). Nemluvě o tom, že děla, části tanků, munici či ruční zbraně by rády dodaly české zbrojovky, což by zlepšilo naši bilanci. A když někdo řekne: „proč pomáhat, vždyť ta válka není naše věc“? Pak je hlupák. Ve skutečnosti mezi námi a ruskou rozpínavostí stojí jen ukrajinská armáda.
Exponenti Putinova režimu nám celou dobu vyhrožují, že jsme „další na řadě“ a momentálně Moskva zbrojí tempem, jež ukazuje na to, že se připravuje na další konflikt. Západní zpravodajci potvrzují, že ruští papaláši nemluví do větru a varují, že diktátor bude schopen zaútočit na Severoatlantickou alianci do pár let po případném pádu Ukrajiny. Její vojáci přitom umějí likvidovat kupříkladu dronové hrozby násobně lépe a mnohem levněji, než západní armády. Zatímco my prakticky nejsme bojeschopní.
Zaplatíme něco málo teď? Nebo mnohem víc potom? A nejen v penězích. To nejlepší nakonec (ale mělo by se tím začít): V Evropské unii a Velké Británii leží zmrazená ruská aktiva ve výši zhruba 250 miliard euro. Jejich zabavením bychom získali peníze pro financování ukrajinské obrany na dva až tři roky. Jenže my pořád nic… Což nás staví před otázku, zda sázíme na svobodnou Ukrajinu, nebo na její porážku a obnovení spolupráce s diktátorem. Politici, kteří takto snad uvažují, mají na rukách krev. Nejen Ukrajinců, ale i Evropanů.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Autor: Martin Schmarcz
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
