Rozhovor s Vladimírem Jirouskem, kandidátem na předsedu České advokátní komory.
(během prázdnin vám nabídneme několik našich nejúspěšnějších a nejzajímavějších rozhovorů)
Všeobecné tažení v rámci tzv. protikorupční revoluce přineslo do České republiky významnou změnu společenského klimatu ve vztahu veřejnosti k podnikatelům. Politické pokusy ovládnout právo vnímají zejména advokáti podnikatelů. Doktrína „i v pochybnostech stíhat a obžalovat“ je nepřijatelná. Takto náš stávající trestní řád postaven není. Tvrdí to kandidát na předsedu ČAK, která si tento týden zvolí své nové předsednictvo.
Aktuálně se hovoří o výstupech parlamentní komise k vyšetřování úniků odposlechů nebo o kauze „Zadeh“, kde policie mimo jiné odposlouchávala telefonáty mezi klientem a advokátem. Jak toto může řešit advokátní komora?
Právě tak, jak to řešila! Vždyť to byla v první řadě advokátní komora, která společně s Unií obhájců odstartovala proceduru řešení. Pokud vím, Unie obhájců podala trestní oznámení a tentýž den představenstvo ČAK veřejně vyjádřilo hrubé znepokojení nad bezprecedentním a protiprávním zásahem do vztahu advokát–klient. A jistě vám nemusím připomínat, že právě na základě uvedených aktivit pak danou problematiku, jež se obecně týká samé podstaty principu právního státu, řešil kdekdo, od NSZ přes Stálou komisi pro kontrolu použití odposlechů až po Poslaneckou sněmovnu. Nezbývá než věřit, že dojde jak k nápravě stavu, tak k dovození relevantní odpovědnosti.
Zaregistroval jsem, že si advokáti stále častěji stěžují na práci policie. V čem spočívají ty největší výtky a jak to řešit?
Popravdě nedokážu posoudit, jestli si nyní stěžují víc, nebo častěji. Mediální zájem v součtu s hlasitější a povětšinou přirozenou obranou zásad trestního procesu vedou k tomu, že stížnosti jsou dnes více slyšet. Na druhé straně je však namístě připomenout, že cca 90 až 95 % trestních kauz proběhne bez jakýchkoli kolizí mezi obhájci a orgány činnými v trestním řízení, případně jde o běžné procesní výměny názorů.
To, na co si obhájci skutečně stěžují, jsou namnoze zbytečná trestní stíhání s absurdními konstrukcemi obvinění táhnoucí se celá léta a obvykle končící zprošťujícími rozsudky. Ostatně nepochybuji, že právě tyto případy byly jedním z podnětů vzniku Unie obhájců. Nelze totiž nevidět, že jediným „efektem“ těchto stíhání jsou poničené životy nejen obviněných, ale i jejich rodinných příslušníků. Uvedené problémy ve zdrcující většině nevznikají v souvislosti s „klasickou“ trestnou činností, která mimo jiné determinuje hlasitě prezentovanou vysokou „statistickou úspěšnost“ represivních složek státu, ale na poli „specificky“ vnímané hospodářské či politické činnosti. Jistě jste postřehl, že například kriminalita zastupitelů je ve finále povětšinou pouze legitimním střetem názorů o správnosti toho kterého postupu. To, co mnohdy dráždí obhájce či advokáty, je dosud prakticky neexistující sebereflexe a alespoň občasné přiznání chyby. Ke zmíněnému podotýkám, že již delší čas se věnuji jiné právní problematice než obhajobě v trestních kauzách a nejsem členem Unie obhájců. Bez ohledu na to je pro mne doktrína „i v pochybnostech stíhat a obžalovat“ nepřijatelná. Takto náš stávající trestní řád postaven není.
Podobné stížnosti jako na policii adresují advokáti zastupující podnikatele směrem k Finanční správě nebo soudům. Aktuálně tu máme kauzu FAU nebo dlouhodobý problém s tzv. insolvenční mafií. Lze to řešit stávajícími zákony a jakousi společenskou dohodou, nebo je potřeba přijmout nějaká zákonná opatření?
Nelze jedním dechem hovořit o spokojenosti či nespokojenosti se soudy a zároveň o tomtéž ve vztahu k Finanční správě. Jde o absolutně samostatné struktury fungující na zcela odlišných principech. K soudům snad jen tolik, že vynecháme-li individuální výhrady k procesnímu postupu v konkrétním případě, ke konkrétním rozhodnutím či soudcům, žádná dramatická nespokojenost ze strany advokátů manifestována není. Pokud jde o stesky advokátů ve vztahu k finanční či daňové správní proceduře, ty určitě existují již delší dobu, avšak s ohledem na relativně malý počet advokátů, již se na danou problematiku specializují, tyto nejsou vnímány tak, jak by si často zasloužily.
S hodnocením ve věci kauzy FAU bych byl s ohledem na „personální“ obsazení příběhu opatrný.
Konečně pak k té části otázky, kde zmiňujete tzv. insolvenční mafii. Zde je namístě předeslat, že termín „mafie“ ve vztahu k jakékoli části justice v tom nejširším smyslu se dobře prodává a je laickou veřejností zvlášť oblíbený. Osobně jsem však přesvědčen, že pojem „insolvenční mafie“ je přinejmenším nadnesený, a to ve vztahu k faktickému rozsahu podezření, jež budí pouze někteří soudci. Jinou věcí jsou spory o text insolvenčního zákona. Ať už jsou výhrady vůči němu jakékoli, rozhodně bych na ně nevázal úvahy o protiprávních jednáních v rámci insolvenčních řízení a pojem „insolvenční mafie“ bych nepoužíval. Spíše bych se zabýval otázkou přijatelné vyváženosti, a totiž v tom smyslu, že nelze jen vnímat pláč dlužníků, ale také, a často především, pláč věřitelů.
V jednom z předešlých rozhovorů si advokátka Monika Novotná stěžovala, že například v oblasti daňové legislativy se přijímají nové a nové zákony a novely a už se pomalu ztrácí přehled a dochází k nedorozuměním při interpretaci na straně úředníků a advokátů. Je to obecný trend v české legislativě?
Kolegyně Monika Novotná prezentovala jeden z mnoha kritických hlasů, jež se ve své rozmanitosti týkají legislativy obecně. A nejde toliko o hlasy z nitra advokacie, vzpomeňme například vyjádření předsedy NSS ČR Dr. Baxy ohledně dané problematiky. Společně s kolegou Sokolem vidím problém v jakémsi plíživém reziduu socialismu, které se projevuje zbytnělou představou o tom, co všechno musí řídit stát. Výsledkem je mnohdy legislativní tsunami, jež podmiňuje nepřehlednost a ve výsledku řadu nedorozumění při interpretaci a finální aplikaci právních předpisů. Zdůrazňuji však, že v současné době zdaleka nejde o ryze český fenomén. Stačí vzpomenout některé z „nápadů“ orgánů EU. Jinou věcí je, že jsme mnohdy papežštější než papež sám.
Na které právní normy by se měla advokátní komora zaměřit nejdřív? A jaké by měla mít legislativní priority?
Nedomnívám se, že by se ČAK měla speciálně zabývat normotvorbou a pouštět se do mnohdy velmi riskantních legislativních dobrodružství. Své regulatorní poslání na úseku advokacie je však samozřejmě povinna naplňovat s náležitou odpovědností. V rámci plnění povinností a výkonu kompetencí připomínkového místa pak šlo, jde a vždy půjde primárně o to, aby právní předpisy neatakovaly základní atributy výkonu advokacie, to je nezávislost a mlčenlivost při odpovídajícím respektu k důvěrnosti vztahu advokát–klient. Chceme-li se nazývat právním státem, jinak nelze.
Děkuji za rozhovor.
Vladimír Jirousek o sobě
Odpověď by vydala na samostatný rozhovor, byť asi vhodný pro magazín jiného typu. Snad stačí vzpomenout, že v advokacii jsem od roku 1974, po nástupu do praxe jsem musel čelit atakům ze strany ZO KSČ Právnické fakulty UK. Respektive na základě jejího hodnocení atakům Městského výboru KSČ Ostrava, a nebýt jednoho z velikánů advokátního stavu Dr. Skalníka, který „svým tělem“ zabránil mému odejití, dnes bych určitě na vaše otázky neodpovídal. Ani výčet mých zálib by nebyl stručný a vzhledem k mé přirozené ješitnosti ani v rámci tohoto rozhovoru vhodný. Namístě je spíš zmínka o mé odborné praxi advokáta. Do roku 1990 a snad ještě dalších pět až šest let, kdy jsem teprve vnikal do tajů těch právních úprav, jež nás nikdy nikdo neučil, jsem vykonával tzv. klasickou advokacii. Pak jsem se vydal poněkud jiným směrem, a to např. mimo dennodenní kontakt s trestním právem. Právě proto předesílám, že odpovědi na ty otázky, které směrujete právě do trestní sféry, pro veřejnost nepochybně zvlášť atraktivní, jsem konzultoval s Tomášem Sokolem, který naopak danému oboru zůstal věrný.
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
