Když se řekne dovolená ve stodvacítce, mnohým z nás se vybaví nejen vůně benzínu a přehřátého motoru, ale i pocit dobrodružství a rodinné sounáležitosti. Jak jsme v socialistickém Československu dokázali najít štěstí na cestách k Balatonu či Jadranu, a co nám tento symbol tehdejší doby říká dnes?
Cesta za svobodou v omezeném světě
Představte si, že je rok 1977. Právě jste si po letech čekání vyzvedli svou Škodu 120 L za tehdy astronomických 58 800 korun československých, což bylo při průměrné mzdě kolem 2 800 korun pořádný zásah do rodinného rozpočtu. Auto, které se stalo ikonou socialistické éry, nebylo jen dopravním prostředkem. Bylo symbolem možností – a zároveň omezení. Vyrobeno bylo přes milion kusů tohoto modelu v letech 1976 až 1990, konkrétně 1 070 693, jak uvádí historické záznamy z archivů Škoda Auto. Pro spoustu rodin to byla jediná šance, jak se dostat na dovolenou, ať už k Máchovu jezeru, nebo s výjezdní doložkou a devizovým příslibem až k moři do Jugoslávie.
Tehdejší cesty nebyly žádná idylka. Motor o výkonu 50 až 55 koní a maximální rychlost kolem 140 km/h znamenaly, že cesta na Jadran trvala klidně dva dny, s častými zastávkami kvůli přehřívání. A přesto – nebo možná právě proto – na tyto výpravy vzpomínáme s nostalgií. Byly to časy, kdy jsme se učili improvizovat, když se něco pokazilo, a kdy jsme si vážili každého kilometru, který nás přibližoval k vytouženému cíli.
Paštikáři a dobrodružství: Co nás pohánělo?
Kdo by neznal přezdívku „paštikáři“? Ne, není to urážka, ale spíš láskyplný popis československých turistů, kteří si na dovolenou vozili vlastní konzervy a paštiky, protože devizový příslib – omezené množství cizí měny, kterou jste mohli v zahraničí utratit – byl zoufale nízký. Jak uvádějí pamětníci v rozhovorech, nejčastějšími destinacemi byly socialistické země jako Maďarsko s Balatonem, Jugoslávie s Jadranským mořem nebo Bulharsko. Doma jsme zase mířili na Lipno, do Beskyd, Krkonoš nebo na Šumavu. Cesta byla cíl, a i když jsme se do stodvacítky museli nacpat i s kufry a stanem, ten pocit svobody stál za to.
Proč jsme byli šťastní, i když jsme se potili v autě bez klimatizace a modlili se, aby motor vydržel? Možná proto, že v době, kdy byla svoboda pohybu omezena výjezdními doložkami a byrokracií, nám auto dávalo křídla. Bylo to naše malé vítězství nad systémem. A navíc, jak často zmiňují pamětníci, tyto cesty posilovaly rodinné vazby – když jste uvízli na kraji silnice, museli jste táhnout za jeden provaz.
Technická zastaralost, nebo kouzlo jednoduchosti?
Přiznejme si to – Škoda 120 nebyla žádný technický zázrak. Zadní motor a pohon zadních kol byly už v 70. letech koncepčně přežité. Zrychlení na stovku trvalo věčnost, někde mezi 18 až 24 sekundami, a přehřívání bylo na denním pořádku. Přesto, nebo možná právě proto, si tento vůz získal srdce tolika lidí. Nebyl to jen stroj, ale společník na cestách, který nás učil trpělivosti a vynalézavosti.
Oproti tehdejší době je dnes cestování autem úplně jiný svět. Podle aktuálních údajů z CzechTourism pro rok 2025 volí cestu autem nebo motorkou kolem 70 % Čechů, a to jak v létě, tak v zimě. Míříme do Chorvatska, Itálie nebo Rakouska, a to v autech, která mají klimatizaci, navigaci a bezpečnostní systémy, o jakých se nám tehdy ani nesnilo. Ale máme ještě ten stejný pocit dobrodružství? Nebo jsme si na komfort až moc zvykli?
Škoda 120, nebo prostě stodvacítka, není jen auto. Je to symbol doby, kdy jsme se učili hledat štěstí i v omezených podmínkách. V současné době, kdy máme svobodu cestovat kamkoli a v čemkoli, nám tyto vzpomínky připomínají, že skutečná hodnota cesty není v cíli, ale v tom, s kým ji sdílíme. Tak co, vyrazili byste na dovolenou ve stodvacítce i dnes?
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Autor: Marek Hájek
Zdroj info: archiv Škoda Auto, CzechTourism
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
