Rusko slaví, že Stalin porazil svého spojence Hitlera. Nikdy by to nedokázal bez klíčových amerických dodávek zbraní a moderních technologií. Sám Sovětský diktátor to přiznal prezidentu Spojených států Rooseveltovi na konferenci v Jaltě.
Doslova řekl, že války vyhrávají stroje a že Amerika je zemí strojů. Ostatně i během současné agrese by se Moskva neobešla bez hi-tech součástek, jež nutně potřebují její rakety, stíhačky či tanky. Zásadní otázka nyní zní: dokáže si Západ udržet náskok díky inovacím?
Slýcháme to kolem dokola: Ukrajina se hrdinsky brání třikrát početnějšímu nepříteli. Avšak aby mohla opravdu úspěšně vzdorovat, potřebuje západní podporu ve formě špionážních družic, spojovacích satelitů, raket a řízených střel… V technologiích máme nad Ruskem velký náskok a platí to i o těch obranných. Je v našem zájmu je za prvé uplatnit- a tím pádem i vyzkoušet v ostrém boji – a za druhé investovat do vývoje nových dost peněz, abychom nebyli předstiženi. A to spíše Čínou, protože Putinova říše upadá.
Po pravdě řečeno váhání západních zemí včetně USA dodávat Kyjevu opravdu dostatek moderních zbraní je těžko pochopitelné. I kdybychom to udělali jen proto, abychom předvedli, jak dopadne země, která se odváží pustit s námi do křížku. Vladimir Putin a jeho nohsledi pravidelně opakují, že ve skutečnosti neválčí s Ukrajinou, ale s „globálním Západem“. Naši potenciální spojenci a ještě více nepřátelé (především ti v Pekingu) bedlivě sledují, co se stane. Případné selhání v této výzvě nás v jejich očích poškodí.
Ukrajina není Burkina Faso. Válka na jejím území se přímo dotýká evropských zemí NATO. Kdyby si Putin splnil svůj sen a ovládl tuto zemi celou, náhle by jeho armády stály na hranicích s Polskem, Slovenskem, Maďarskem a Rumunskem. Mohl by klidně dostat zálusk vyzkoušet naši obranyschopnostem útokem na Pobaltí. My jsme přímo „na ráně“. Ale Donald Trump nemá pravdu, že Spojené státy jsou v pohodě, protože je od konfliktu dělí „krásný“ oceán. I jejich pověst by poškodilo ruské vítězství.
Neotřesitelná bezpečnost celého Západu, která trvá už osmdesát let, závisí na dvou faktorech: převaze v technologiích a jednotě při obraně našich hodnot. To druhé se povážlivě drolí (ale to je na jiný komentář), to první čelí vážné výzvě primárně v podobě pokroku, kterého za poslední tři desetiletí dosáhla Čína. Snad nás ruská agrese probere z letargie. Pokud máme tak velký problém zastavit zaostalou chudou zemi se 140 miliony obyvatel, jak by se nám dařilo proti nepříteli, který je ve všech směrech desetkrát silnější?
Jak populací, tak hrubým domácím produktem, tak celkovou vyspělostí je Peking opravdu takto násobně mocnějším soupeřem než Moskva. Abychom mu dokázali čelit, musíme udržet jednotu, která se zdá být nástupem Trumpa narušena. Týká se to jak obnovení slibů společné obrany na základě čl. 5 Smlouvy o NATO, tak společného vývoje a nákupu zbraní, i obchodní politiky. Pokud celní válka USA s Čínou snad ještě může dávat nějaký strategický smysl, tak to rozhodně neplatí u Evropské unie.
Co se momentálně děje se Západem, to musí vyluzovat na tvářit čínského diktátora Si Ťin-pchinga sarkastický úsměv. Zatímco Evropané se už patnáct let devastují nesmyslnou klimatickou doktrínou, Američané začali se sebedestrukcí nyní, když najeli na dávno překonané merkantilistické učení. Uhlíková ani celní válka Západ neposilují, leč fatálně oslabují. Obojí je dokladem iracionálního chování, neschopnosti stanovit si správné priority a díky nim budovat vlastní vliv ve světě.
Od konce (zatím)nejstrašnějšího válečného konfliktu uběhlo osmdesát let. Musíme mít stále na paměti, že tenkrát měly demokratické země nad totalitáři značně navrch. Nebyly však ochotné se spojit, dokonce nevěnovaly dostatek prostředků na obranu. Československo se svou vyspělou moderní armádou bylo v podstatě výjimkou. S našimi tanky dokázal Rommel dobýt Francii. I tohle byl důsledek a smutný paradox mnichovské zrady… Co se týká USA, ty vězely až po krk v izolacionismu a odmítaly se angažovat v Evropě.
Dějiny se nikdy neopakují úplně přesně. Nicméně jisté podobnosti existují. Tehdy rozdělenost a neakceschopnost Západu nahrávala Adolfu Hitlerovi a Josifu Stalinovi, dnes Vladimiru Putinovi a Si Ťin-pchingovi. Stejně jako tehdy mají Američané pocit, že se jich boje v Evropě netýkají. A změna jejich postoje může jako tehdy přijít z pacifické oblasti. Jistě, situace není stejná. Ale jedna analogie je zásadní: Západ porazí své nepřátele jedině společně a za využití své maximální produkční kapacity.
Putin pořádá obří oslavy. Ty však nemohou zastřít technologickou zaostalost a neschopnost získat dostatečnou převahu „v železe“ na ukrajinské frontě. Ne, pokud se Západ dostatečně zapojí. Zatím tak činí jen na „desetinu plynu“, což stačí pouze na to, aby Ukrajinci mohli udržovat status quo – přes neustálou snahu agresora o rozhodující průlom. Musíme přitlačit. Nejde tu o žádnou „charitu“, tímto jen chráníme vlastní reputaci a respekt. Žádná síla se neudrží, když není v případě potřeby použita.
Nechat Rusko vyhrát znamená znejistit naše přátele a rozradostnit nepřátele. U pekingských bolševiků může narůst chuť vzít si Taiwan. Jejich stratégové nepochybně údivem povytáhli obočí, když americký prezident Trump deklaroval snahu získat v Putinovi spojence proti Číně. Museli to brát jako projev zoufalství a naivity. Oni umějí počítat ve velkých číslech. Dobře vědí, že války vyhrávají stroje. Že jediný způsob, jak je Západ zastaví, je skrze sílu všech svých továren. Víme to i my? A budeme jednat podle toho?
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
