Proč tak málo slyšíme slova významných podnikatelů? Lidé jako Pavel Tykač, nebo Daniel Křetínský se občas mihnou v nějakém rozhovoru či vydají autorský článek. Vždy má smysl je pozorně číst. Ale stává se to málokdy. A nestačí to k nastolování témat veřejné debaty.
V ní tak nad byznysem jasně dominují populismus, aktivismus, případně nenávist a osobní útoky. Lze snad chápat, že těm, kteří jistě mají jiné starosti, se do takové pokleslé arény nechce. Tím se však stávají součástí problému. Neboť kdo mlčí, souhlasí…
Není snad třeba vysvětlovat, že unijní i česká byrokracie nejsou ke kapitalismu právě přátelské. Ti, kteří vybudovali velké prosperující firmy, toho dosáhli vzdor regulaci, nikoli díky ní. Pokud se nechceme stát skanzenem, kam se lidé z někdejších rozvojových zemí budou jezdit dívat na úpadek kdysi mocné, bohaté a skvělé civilizace, musíme to změnit. Kdy? Včera už bylo pozdě. Přičemž uplynulých patnáct let mohutně otřáslo vírou, že zlepšení přinesou politici „sami od sebe“. Je třeba dát jim pořádný „kopanec“.
Demokracie není ničím jiným, než kultivovaným střetem zájmů, neustálých konfliktů a jejich řešení prostřednictvím volených zástupců. Před sto lety se tento zápas odehrával prostřednictvím „profesních“ stran. Některá hájila zájmy rolníků, jiná statkářů, velkého byznysu, živnostníků, dělníků, případně věřících. V podstatě bylo nemožné, aby se poslanci či ministři za určitou stranu jakkoli postavili proti svému elektorátu. Který dobře znali a zpravidla mohli počítat s jeho dlouhodobou přízní.
V dnešní době je tento transparentní, ale ne vždy stabilní systém nahrazen tzv. catch all parties. Tedy partajemi, které hledají podporu u širších voličských skupin na základě přihlášení se k určitým idejím, ne přímé příslušnosti k nějaké socioekonomické skupině. Byť někdo je silnější u seniorů či lidí s nízkými příjmy, jiný u vzdělaných městských liberálů, hranice už nejsou tak ostré. Tím se politika zbavuje rozdrobenosti a tendence porcovat stát na malé „pašalíky“, kde si každý hlídá jen svůj dvorek.
Mělo by to fungovat díky tomu, že takový systém generuje dvě či několik málo stran se širokým záběrem, jež jsou nuceny se jednak posouvat ke středu, čímž se omezují výkyvy po změně vlády, jednak mít program „pro všechny“, což jim umožňuje lépe spravovat stát. Nicméně čím dál více vidíme, že jedna důležitá skupina není dost dobře zastoupena. Ano, jsou to podnikatelé. Někteří jsou možná schopni realizovat své zájmy prostřednictvím lobbingu, ale to se týká jen jich, či maximálně jednoho odvětví.
Fakticky neexistuje cílevědomá, dlouhodobá a úspěšná politika budující podmínky pro byznys jako celek. Sice se o tom hodně mluví, strany třeba i připraví různé semináře a programové konference, poslanci a ministři navštěvují kongresy podnikatelských komor a svazů, kde pak slibují napravit to či ono. Slovy Járy Cimrmana: „Myšlenka jistě dobrá. Výsledky… nejsou dobré.“ Prostě tak nějak chybí tah na bránu – a při změně vládnoucí garnitury se obvykle začíná znova.
Co s tím? Lobbing v parlamentu nestačí. Je třeba ovlivňovat veřejnou debatu. Tak, jako to dělají jiní. Třeba klimatičtí aktivisté s malou hrstkou zapálených a vytrvalých bojovníků protlačili hluboké změny systémy. Které mimo jiné drsně poškozují právě podnikání. Jistě, nedokázali by to sami. Nicméně jejich hlas byl slyšet natolik silně, že si někteří politici a šíbři zkrátka řekli, že by se to dalo šikovně zneužít. Vyšli jim vstříc, získali popularitu – a rovněž přesměrovali do svých kapes stovky miliard euro zelených dotací a grantů.
Profesní svazy a komory jsou fajn. Konference také. Texty a rozhovory rovněž – snad si je alespoň přečtou ekonomičtí redaktoři a odpovědní politici. Ale ke změně společenské atmosféry je nutné dělat mnohem víc. Je třeba něco jako „protržní“ aktivismus. Tedy masivní nastolování témat důležitých pro kapitalismus a byznys, srozumitelná formulace řešení problémů a ovlivňování veřejného mínění. Co potřebuje podnikatel k úspěchu? Ne mnoho: efektivní regulaci, přístup k financování a vlastní mozek.
Na trhu mají fungovat jen taková pravidla, která chrání jeho účastníky, ať producenty či konzumenty. Prostředí musí být stabilní, předpověditelné, nesmí vytvářet bariéry v podnikání a musí z něj zmizet zbytečná byrokracie. Co se týká peněz, nemyslí se tím dotace, granty či zakázky, ale možnost dostupného úvěrování na základě čistě byznysových pravidel, nebo ještě lépe díky burze. A nápady už si musí přinést každý sám. Vidíme, že formulace politických cílů a zájmů byznysu je stejně snadná, jako u penzistů.
Myslím, že silnější a častější hlas zástupců podnikatelů by přivítala i média. Přinesl by totiž zajímavý korektiv a alternativní pohled k dnes převládajícímu chóru politiků, expertů, akademiků či aktivistů. Samozřejmě zde platí totéž, co pro všechny ostatní: větší bere. Ten, kdo vystavěl mocnější impérium, případně se umí lépe, zajímavěji a razantněji vyjadřovat, než jiní, má větší šance zaujmout, být častěji zván zejména do televizí a více ovlivnit mínění lidí. Skutečně potřebujeme podnikatelské „mediální hvězdy“.
Jak řečeno, „velcí kluci“ se u nás drží stranou. Buď nemají potřebu ukazovat se na veřejnosti, nebo se nechtějí nechat vláčet po sociálních sítích zuřivými antikapitalistickými bojůvkami. Více vidět jsou šéfové profesních organizací. Ale ti jsou okoukaní a často se vyjadřují opatrně, aby nepopudili politiky proti svému svazu, nebo jeho členy kteří mají různé názory. Marná sláva, i byznys potřebuje své Klause, Topolánky a Babiše. Bez silných vůdců, kteří strhnou publikum, se nic nezlepší. A politická bída bude dál působit i tu ekonomickou.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
