Proč nás nikdo nebere vážně? Protože jsme slabí a děláme vše, abychom byli ještě slabší. Evropané se nyní dohadují, jak zastavit ruskou rozpínavost, pokud by to odmítl učinit americký prezident Donald Trump. Avšak schůzka u francouzské hlavy státu Emmanuela Macrona nepřinesla příslib velké vojenské síly připravené k nasazení na Ukrajině.
Zato předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová je naladěna bojovně. Jenomže ve válce s uhlíkem (jíž ničíme jen sami sebe), nikoli s Ruskem. To je pak těžké.
Fascinuje mě, jak mnozí „eurohujeři“ nyní vyčítají svým oponentům, že odmítáním čím dál užší integrace oslabili EU a prý kvůli nim není velmocí. Nic není dále pravdě. Vždyť Unie se většinově vždy neomylně staví na stranu agresorů. Nepomohla Gruzii, když ji přepadlo Rusko, dohodami zvanými Minsk II připravila Ukrajinu o možnost vyhnat Rusy ze svého území už po roce 2014, podporuje Hamás proti Izraeli… Ale hlavně: nemůžete být velmocí bez vůle k obraně a bez prosperity, kterou vám bere Green Deal.
Jen málo evropských národů je skutečně ochotno vojenskou silou vzdorovat agresorovi. Britové, Poláci, Francouzi – a pak už asi nikdo. Za Ukrajinu se EU postavila, až když už bylo skoro pozdě. Kdyby se Židé nebránili sami, od nás by se pomoci nedočkali (z Česka ano, ale ne od ostatních), naopak se Brusel snaží Izraeli zabránit zlikvidovat teroristickou hrozbu jednou provždy. Kvůli Zelenému údělu nemáme peníze na obranu – a ostatně zbrojovky v EU nuceně omezily výrobu, protože nesplňují emisí normy.
Světový řád krvácí, nevíme, co bude dál a měli bychom se pro jistotu připravit na nejhorší. Nejjednodušší a nejrychlejší cestou k posílení vlastní obranyschopnosti je ukončit Green Deal, uvolněné prostředky vrhnout na zbrojení a zrušit zelené ESG, jehož pravidla odstřihují obranný průmysl od financování. Co ale udělá v této chvíli šéfka Komise? Vystoupí s naprosto nepochopitelným a hloupým prohlášením, že EU chce do roku 2040 snížit emise o 90 % oproti roku 1990. To už je na Chocholouška.
Ono je iluzorní, abychom splnili už brutální balíček Fit For 55, dle nějž mají do roku 2030 klesnout emise skleníkových plynu v EU o 55 % a v jehož rámci se přijala tak zoufalá a destruktivní opatření, jako povolenky na paliva a topení (které Česko požaduje zase zrušit). Sám o sobě je plán dosáhnout do roku 2040 omezení produkce CO2 na desetinu oproti roku 1990 šílený. Ovšem ve světle existenčního ohrožení Evropy ruskou agresí může tohle vyslovit jen sebevrah. Nebo zelený korupčník. Nebo zrádce placený Putinem…
Green Deal nás stojí biliony euro. Za zlomek té sumy jsme mohli mít evropské armády tak mocné, že kdyby na to přišlo, hnali bychom Putina až za Ural. Což je myšleno obrazně, nikdo nestojí o válku s Ruskem. Té se však nejspíše vyhneme, když nebudeme bezmocnou obětí. Donald Trump dává jasně najevo, že tentokrát už Spojené státy Evropě na pomoc nepřispěchají. Musejí řešit větší problém a to Čínu, která je desetkrát silnější než Rusko. Ale to jsme i my. Tak proč si stěžujeme, že nás nikdo nebere vážně a nekonáme?
Ta otázka je samozřejmě řečnická. Malý je pouze ten, kdo se malý cítí. Což je přesně případ Evropy. Sice si neustále tužíme „zelené“ svaly, těch se však nikdo nelekne. Naopak. Čína, Rusko a další vidí, že kvůli válce s uhlíkem se ochuzujeme, máme drahé energie, ztrácíme průmysl a obranyschopnost. Že bychom byli schopni pořádně investovat do obrany, tomu nikdo nevěří. Dokonce ani nyní, kdy se nám pošklebují jak Putin, tak Trump, nejsme schopni, či vůbec ochotni, přehodnotit priority.
Tohle je přece velká příležitost jak shodit „zelené okovy“. S argumentem, že reálná válka je daleko zásadnější téma než ta imaginární s uhlíkem. Kromě toho bychom měli věnovat pozornost odstranění zbytečných byrokratických překážek v obchodu mezi členskými zeměmi Unie. Jak upozornil Mario Draghi, někdejší prezident Evropské centrální banky, bariéry bránící byznysu odpovídají clům ve výši 45 % na zboží a dokonce 110 % na služby. Zdá se to být neuvěřitelné, když máme společný trh, ale je to tak.
Kvůli překážkám ve volném obchodě je výměna zboží a služeb mezi státy EU poloviční oproti situaci uvnitř USA. To nás dál ochuzuje. Naše „byrokratičnost“ a „zelenost“ jsou oněmi ropuchami na prameni evropské prosperity. Bez nich bychom byli daleko bohatší a tedy i celosvětově významnější. Jistě, ještě by to chtělo najít vůli k obraně. Pokud, ale ani tváří v tvář hrozbě ruského expanzionismu a amerického izolacionismu nepochopíme, že potřebujeme silné armády, nemůžeme si činit sebemenší velmocenské ambice.
Na starém kontinentu zavládlo veliké lamentování, ublíženost a rozhořčení nad tím, jak s námi jedná Donald Trump. A co? Jen nám (pravda brutálním, nepříjemným a někdy až buranským způsobem) dává ochutnat naši vlastní medicínu. Evropa se ke Spojeným státům chovala blazeovaně, arogantně, případně frackovitě celá desetiletí. Považovali jsme za samozřejmost, že „Amíci“ nás ubrání před každým nebezpečím, přes varování zpoza oceánu opomíjeli vlastní obranu – a také uvalovali na USA větší cla než ony na nás.
Co se děje, znamená pro Evropu krutou lekci, ale i šanci konečně dospět. Uvědomit si, na čem v životě civilizací záleží. Nikoli na marnivých hračkách mocných, jakou je Zelený úděl, ale na soudržnosti společenství založené na sdílených hodnotách (svobody, bezpečí, prosperity) a vůli to vše bránit. Obětí klimatických katastrof je stále méně, takže kysličník uhličitý nezabíjí. Rusko ano. V každém případě nedokážeme bojovat na dvou frontách. Musíme si vybrat, která válka je důležitější. Za mě ta s Putinem, ne s uhlíkem.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
