Podepíše, nepodepíše? Prezident Petr Pavel si dal čas do 17. prosince, kdy oznámí, jak se rozhodl ohledně rozpočtu. Nakonec to ale není až tak podstatné. Vzhledem k tomu, že nemluví o vetu, tak i bez jeho podpisu bude tento důležitý zákon platit tak jako tak, aniž by o něm museli poslanci hlasovat znovu. Ale i kdyby se hlava státu nakrásně rozhodla jim ho vrátit, tak hlavní problém veřejných financí je v něčem úplně jiném. Moudří už vědí: máme neúnosně vysoké výdaje státu. Na tom hlava státu nezmění nic.
Za normálních okolností bychom nic neřešili a prezident by schválený zákon podepsal, jak je zvykem. Spor vznikl kvůli tomu, že i podle Národní rozpočtové rady v něm nesedí položky v rozsahu třicet až padesát miliard korun. Za Andreje Babiše a Aleny Schillerové jsme měli i horší nesrovnalosti. Avšak nikoli tak pregnantně definované předem, navíc renomovanou ekonomickou institucí. To je důvod, proč poradci Petru Pavlovi doporučují vyjádřit nesouhlas. Což by byla pro vládu facka. Ale vše by zůstalo jak je.
Ministr financí Zbyněk Stanjura tvrdí, že i kdyby vše dopadlo „špatně“, tak ony peníze jen schopen v rozpočtu najít. Ještě aby ne. Reálně v něm totiž „přebývá“ nějakých čtyři sta miliard. Nevěříte? Věřte. O tolik totiž zbytečně a nad rámec růstů příjmů (a nakonec i inflace) nabobtnaly veřejné výdaje. A to za pouhých devět let. Respektive většina onoho šíleného nárůstu přišla během pouhého jednoho roku. Tahle ohromná suma tíží státní rozpočet jako pověstná železná koule na noze – a táhne celou republiku ke dnu.
Rozeberme si, k čemu vlastně došlo a kdo má na této „rozpočtové vraždě“ hlavní vinu. Abychom to celé pochopili, musíme se vrátit do roku 2016. Tehdy za premiéra Bohuslava Sobotky a ministra financí Andreje Babiše skončilo hospodaření vlády v plusu. Šlo dokonce o historicky vůbec nejvyšší přebytek ve výši 1,2 procenta hrubého domácího produktu. Tohle se nepodařilo dokonce ani za vlády Václava Klause. Strážce státní kasy Ivan Kočárník se maximálně dostal na 0,76 % HDP, a to v roce 1994.
Jak je možné, že se levici povedlo něco takového? Naposledy byl rozpočet v plusu roku 1995 (rovněž za Kočárníka), ale ani tehdejší pravicová sestava nepřekročila hranici kladného salda přes jedno procento hrubého domácího produktu. Počátek všeho hledejme v roce 2009. Tehdy náhle udeřila světová ekonomická krize, místo očekávaného růstu 4,8 % se ekonomika propadla o 4,1 % a do rozpočtu nepřiteklo na 140 miliard korun příjmů. Což zavinilo deficit ve výši 4,87 % HDP (rok před tím dosáhl jen 0,48 % HDP).
Reakce Eduarda Janoty, který řízení veřejných financí převzal na rok v přechodné vládě a následně Miroslava Kalouska, který se na ministerstvo vrátil, byla brutální. Tvrdé škrty ve výdajích nejen odvrátily katastrofu, ale postupně dokonce nasměrovaly rozpočet ke strukturálního přebytku. Pak rok spravoval státní kasu Jan Fischer v úřednickém kabinetu Jiřího Rusnoka. Když se pak ještě v roce 2014 otočil ekonomický cyklus a vrátila se konjunktura, dostali Sobotka s Babišem krásný dárek.
Nový kabinet se rozhodně nijak nesnažil šetřit. Přerdchozí očištění rozpočtu o hromadu tzv. mandatorních výdajů, jež mohly za strukturální deficit a plodily dluhy i v dobrých časech spolu s lepší kondicí ekonomiky, přesto přinesly „zázrak“ ve formě přebytku 1,2 % HDP. Zde je důležité si uvědomit, že jak samotná výše schodku, tak celkový státní dluh mají velkou setrvačnost, takže vláda, která zdědí špatný stav veřejných financí, který zásadně zlepší, může na první pohled vypadat hůře než marnotratná, která přišla k „plnému stolu“.
Přesně tohle se stalo. Kalousek dal veřejné finance „do cajku“, zažehnal důsledky krize a předal rozpočet včetně struktury příjmů a výdajů Babišovi coby dárek převázaný růžovou mašlí. Ten se k němu ještě v rámci Sobotkovy vlády choval celkem slušně. Až teprve když se sám chopil moci, způsobil „dílo zkázy“. Už v posledním předcovidovém roce 2019 dostal spolu se svou ministryní financí Alenou Schillerovou rozpočet zpět na pádovou trajektorii. A v tom dalším ve státní kase doslova vybuchla „bomba“.
Z roku na rok se výdaje vlády zvýšily v reálném vyjádření o 15 %. Celkově se pak mezi lety 2016 – 2021 zvedly o 41 %. Opět jde o růst očištěný o inflaci. Pro zajímavost, nominálně se utratilo o 56 % více než o pět let předtím. Ale tohle číslo má omezenou vypovídací schopnost. Právě proto, že když se vše zdražuje, logicky roste i výše položek placených státem. I když třeba reálně zůstává stejná. Ovšem to není český případ. U nás došlo k té tragédii, že chuť utrácet výrazně předběhla nejen inflaci, ale hlavně hospodářský růst.
Zatímco rozpočtové příjmy se mezi lety 2016 a 2021 zvýšily jen o 0,8 %, tak se více utrácelo o 41 % HDP (obojí reálně). To je strašlivý nepoměr, který zavinil, že nová vláda zdědila státní finance v naprostém rozvalu. Andrej Babiš se vymlouvá na covid. Ale dle Nejvyššího kontrolního úřadu 90 % zvýšení výdajů nesouviselo s řešením dopadů epidemie. Neboli drtivou většinu z nich vláda prostě „projedla“. V důsledku se rozpočet propadl do děsivých schodků – 6,44 % HDP v roce 2020 a 6,87 % HDP o rok později.
Nová vláda dupla na brzdu. Trochu. V roce 2023 předbíhaly výdaje inflaci oproti roku 2016 už „jen“ o 33,7 %, zatímco příjmy se reálně za tu dobu zvýšily o 2,5 %. Mezera mezi tím, o kolik víc máme a o kolik víc utrácíme, se zmenšila ze 40 % na 31 %. To je však pořád moc. Kdyby výdaje od onoho úspěšného roku rostly stejně rychle jako příjmy, dostaly by se na 1985 miliard místo 2316 miliard – rozdíl činí přes 400 miliard. Zde leží zakopaný pes, ne v podpisu prezidenta. A ten druhý problém? Že nemáme dalšího Kalouska…
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
