Premiér Petr Fiala říká, že nechce být jen marketingový produkt. Dobrý závazek. Fakticky se však nejen on, ale celá vláda prezentují často k nerozeznání od hnutí ANO. U něj je však levicový populismus v pořádku. Jeho voliči chtějí hlavně „sociální jistoty“, sliby vysokých penzí, zdravotnictví zdarma a dalších benefitů.
Zato je vůbec netrápí dluhy. Měl by mu však oponovat pravicový populismus, který znamená nízké daně, malý stát, nezadluženou budoucnost… To máme prosím kde?
Devadesátá léta byla celkem přehledná. Na jedné straně silný pravicový étos, na druhé levicový paternalismus. Může se nám to nelíbit, ale jde o dva antagonistické, avšak základní směry sociálního uvažování. Když se dělají průzkumy, zda společnost stojí spíše nalevo, nebo napravo, otázka zní: „Pokud se ocitnete v potížích, kdo se má postarat, vy sám, nebo stát?“ Zajímavostí je, že v USA má i žebrák tendenci odpovědět, „odpovědnost za vlastní osud musím nést já“, zato v Evropě i zajištění lidé spoléhají na vládu.
Tohle je obecné rozdělení, jež zajišťuje dlouhodobou rovnováhu střídáním dvou protichůdných přístupů. Reálně prakticky nikdo není stoprocentní levičák, či pravičák. Ale má blíž jedné, či druhé straně. Přičemž kolem 60 % je nalevo, 40 % napravo. Strany typu ODS mohou vládnout jen tehdy, když si k sobě pevně připoutají vlastní voličské jádro a dokáží oslovit část středo-levých voličů. Lze tedy pochopit jistou snahu po kompromisu. Nesmí se však stát hlavním cílem, protože pak pravice naštve ty „své“. Což se právě děje.
Petr Fiala a spol. nezažívají dobré časy. Opozice je vysoko poráží. Levičáci, ať politici, či jejich propagandisté a příznivci útočí na vládu, že je „asociální“ a že prý proto ztrácí podporu. Nic nemůže být více nesmyslné. Fakticky je kabinet hodně měkký a pravicového na něm moc není. Samozřejmě tím však nepřetáhne skalní příznivce levice, ti by na něj nadávali, i kdyby jim snesl modré s nebe. Tudy cesta nevede. Všechny průzkumy preferencí ukazují, že za oslabením pravice stojí znechucení jejích příznivců, kteří zůstávají doma.
Vládnoucí SPOLU dělá školáckou politickou chybu. Prvním přikázáním pro každou stranu je udržet si za každou cenu své voličské jádro. Až když má „své jisté“, může se snažit získat potenciálně oslovitelné skupiny složené z lidí, kteří nejsou tolik vyhraněni a jsou schopni hlasovat napravo i nalevo. A ty, kteří jsou pevně ukotveni v táboře soupeře, má prostě nechat být, protože u těch stejně nic nezíská. Maximálně může vést antikampaň, aby je otrávila a oni nakonec nešli volit vůbec.
Jenomže pravice působí, jako by si tato pravidla vyložila zcela obráceně. Kašle na svůj kmenový elektorát (například drasticky zvýšila daně živnostníkům) a vychází vstříc voličům ve středu, možná i nalevo. Fakticky tím dělá práci za opozici, která se ani moc nemusí snažit znechutit pravičáky, aby „hlasovali nohama“, protože je od účasti ve volbách odrazuje sama „jejich“ vláda. Výsledek vidíme. Hnutí ANO neposiluje ani tak proto, že by získávalo původní voliče SPOLU, ale tím, že ti vůbec nepřijdou k urnám.
Evropské a krajské volby ukázaly, že pravici chybělo až půl milionu voličů, zatímco Andrej Babiš ty své přivedl do volebních místnosti ve vysokém počtu. Nyní slyšíme, že Petr Fiala chce dělat zásadovou politiku. I kdyby nebyla populární. Kéž by. Ono nakonec ani není pravda, že jednoznačně pravicový program není tím nejlepším marketingem pro stranu typu ODS. On totiž kromě levicového populismu opravdu existuje i ten pravicový. Přičemž řeč je o „zdravém“ populismu, který vychází vstříc přáním voličů.
Co chtějí pravičáci? Pořád to samé. Malý úsporný stát bez rozhazování a přebujelých vládních výdajů. Budoucnost bez nutnosti splácet vysoké dluhy. Rovné a nízké daně, které neberou peníze aktivním, aby kabinet mohl živit štědré sociální systémy, jimiž uplácí občany a držet v chodu vysoké přerozdělování. Celkově jim záleží na svobodě, na tom, že veřejná moc nešpehuje jejich soukromí, nesvazuje je mnoha byrokratickými povinnostmi, nestíhá je za to, co si myslí a říkají – zkrátka „nechá je žít“.
Daně a výdaje snížit, svobodu zvýšit! Samozřejmě, tohle je také populismus. A pořad existuje nemalé procento lidí, kteří na něj slyší. Tedy slyšeli by. Jenomže ho nějak nikde není vidět. Což je opravdu velké zklamání. Čekali osm let, kdy šli od porážky k porážce. Když pak konečně zvítězili, tak vidí co? Solidní sociálně demokratický kabinet, který se snaží držet deficit nějak pod kontrolou, ale šetří „mírně v mezích zákona“, aby neohrozil „sociální jistoty“ a ani nesahá na živobytí milionu lidí placených ze státního rozpočtu.
Místo aby vláda rušila byrokratické agendy a osekala pár set miliard zbytečných výdajů, tak zvyšuje daně firmám a živnostníkům. Samozřejmě, že tím hrozně dopaluje mnoho z těch, kteří jí dali hlasy v naději, že rázně otočí kormidlem doprava. Není divu, že pak sází už jen na jednu kartu: na nenávist k Babišovi. Tohle (zatím) funguje. Ale že by to mělo stačit k vítězství? Letošní volby jasně ukázaly, že sotva. A sázet na to, že u těch „velkých“ sněmovních tomu bude jinak, je docela risk.
Pravice prohrává. Fakticky i morálně. Protože zapomíná na svůj étos. Pokud Fiala skutečně změní styl a už neuvidíme všude po sítích „našlehané“ statistiky, jež manipulují způsobem, který se v principu neliší od toho, jak „kreativně upravuje“ grafy Babiš, až pak to může být jinak. Určitě by obnova pravicového ducha potěšila mnoho unavených a frustrovaných voličů SPOLU z roku 2021. Možná ani to nepostačí k výhře, neboť kyvadlo se zkrátka zhoupne doleva. Ale jistě to pravici postačí k tomu, aby si zachovala čest.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
