Recenze návrhu zákona o volebních kampaních 

Autor: vláda

Datum předložení PSP: 28. 8. 2024.

Hodnocení EM: 40%

Pokud zadáte do vyhledávače „čím víc zákonů, tím…“ pokračování vybíráte z odkazů: „méně svobody, zkaženější stát, méně práva, méně spravedlnost, více korupce“. Ale což, třeba jsou to jen takové řeči. Vláda, nutno říct, že nejen tato, si z toho rozhodně hlavu nedělá. Důkazem budiž volební zákony. Před lety se mluvilo o potřebě přijetí jednoho volebního kodexu, který by mimo jiné sjednotil všechny typy voleb. Výsledkem těchto plánů je nedávné přijetí zákona o správě voleb, do něhož se z volebních zákonů vypreparovala pouze ustanovení, týkající se organizace voleb.

Namísto pěti volebních zákonů jich máme šest, ale pokrok nezastavíš, a tak vláda přichází se sedmým, tentokrát sjednocujícím pravidla pro volební kampaně. Postup je plus minus stejný. Z jednotlivých volebních zákonů se vyjmou ustanovení o volebních kampaních, na základě zkušeností z aplikační praxe se různě upraví, doplní a sesumírují do zákona nového. Krom pravidel kampaní a zejména jejich financování se jedná i o přestupky ve volebních kampaních, projednávané Úřadem pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí.

Kampaň začne okamžikem vyhlášení voleb, avšak nejdříve 150 dnů před uplynutím volebního období, zákon dále rozšiřuje pravidla volební kampaně i na volby do zastupitelstev obcí (i nadále se na ně nevztahují pravidla financování a neuplatní se institut registrované třetí osoby),            rozšířen je také výčet osob, které nemohou být registrovanou třetí osobou; tento výčet koresponduje s výčtem osob, od nichž nemohou volební strany přijímat dary nebo bezúplatná plnění. Tady se autor snaží zabránit vměšování subjektů cizích (nedemokratických) mocí do financování kampaní. 

Nejzajímavějším na celém návrhu se jeví zavedení nového přestupku, spočívajícího ve zveřejnění zjevně nepravdivé nebo hrubě urážlivé informace o volební straně nebo o jejím kandidátovi. Na prvním místě je třeba si položit otázku, co je to vlastně zjevně nepravdivá informace a jak ji poznat. Vypadá to snadno, lež je lež a pokud někdo tvrdí, že vám Piráti zaberou chalupu pro migranty, je to lež.  Jenže soudy to nevidí tak jednoznačně. Ochranu pověsti právnické osoby je podle nich třeba poměřovat s právem na svobodu slova. A takové poměřování už není jen tak.  

Volební kampaně jsou svého druhu kampaní reklamní, kde se běžně pracuje s nadsázkou. Platí také, že co je v reklamě tvrzeno, spotřebitel nebere úplně doslova a když, soudy mu to vysvětlí. Ve volební kampani je to trochu jiné. Všichni se tváří smrtelně vážně, jde o život, o všechno!  Cílem je, aby se volič nadchnul, naštval, nebo náležitě vyděsil. Skutečné dilema není pravda versus lež, ale kam až lze v nepravdivých výrocích na adresu soupeřů zajít. Faktem je, že u soudů zatím tzv. ostřejší výroky nenarazily. A i kdyby, po třech letech je politika stejně zase někde úplně jinde.  

Zákaz nepravdivých informací má i druhý aspekt, který předkladatel možná přehlédl. Volební kampaní se dle definice ze zákona rozumí agitace ve prospěch či neprospěch kandidující strany nebo kandidáta. Zjevně nepravdivá by tedy neměla být ani agitace ve prospěch vlastní kandidující strany.  Tak se na to podívejme. Opravdu lze zrušit migrační pakt z úrovně kraje? Tak proč to slibují? Nebo tenhle: konsolidujeme veřejné finance, nezvýšíme daně a přidáme učitelům, doktorům, uklízečkách a vůbec každému, kdo si řekne. Buď neumí trojčlenku nebo lžou. 

Ve skutečnosti zkrátka nabídka reaguje na poptávku. Politická strana, která by voličům říkala pravdu, potažmo nepříjemnou pravdu, jako že by sice bylo fajn, aby rozpočet školství a zdravotnictví každoročně narostl o 40 miliard, ale stát na to nemá, u voleb spláče nad výdělkem. Lid to slyšet nechce a bude raději volit někoho, kdo mu slíbí víc, než kdokoli může splnit. Po volbách pak logicky nastává deziluze a naštvanost na politiky, kteří si zase jenom hrabou pod sebe a pro naše lidi nic. Autor návrhu možná vidí řešení v tom, že nebude lhát nikdo, což je čirá iluze. 

Pravomocí k ověřování pravdy a udělování pokut za lež a do 2 milionů, chtěl autor zákona nejprve poctít Nejvyšší soud. Ten to štítivě odmítl. Namísto soudu se strážcem pravdy ve volební kampani stane Úřad pro dohled nad politickými stranami. To je ten, co po volbách, když už o nic nejde, sem tam nějaké straně udělí pokutu v desítkách tisíc. Krom nových pravomocí zákon také počítá digitalizací jeho agendy, což zní s ohledem na zkušenosti s digitalizací stavebního řízení, poněkud hrozivě. Možná i proto na ni ministr financí nechce Úřadu přidat peníze. 

Naštěstí volby proběhnou i bez Úřadu, o jehož nepostradatelnosti můžeme mít určité pochybnosti. Dokud kontroluje účetnictví a různé výkazy politických stran, lze ještě jeho činnost považovat za vcelku neškodnou. Kandidujícím subjektům to přidá spoustu administrativy a nepochybně někdy také práci s obcházením různých limitů, což je dobře. Pravomoc k ověřování pravdy ale činnost Úřadu zpolitizuje a také znevěrohodní. Tím spíše, že vedení úřadu od počátku slouží jako trafika pro politické nominanty. Po předsedovi z řad ČSSD jej nyní vede bývalý poslanec ODS.

Foto: Pixabay

Zdroj: Redakce EM