„Dezinformace cíleně mísí pravdu s konspiracemi, šíří chaos a nenávist, ohrožují svobodu, společnost, ústavní pořádek, strategické zájmy a mezinárodní závazky České republiky a přispívají k relativizaci pravdy a spravedlnosti.“ Do boje proti jejich šíření se mají proto zapojit i veřejnoprávní média. Tzv. velká mediální novela jim dává za úkol „postup proti dezinformacím“, což přirozeně vyvolává otázku, jak je to míněno. V právním řádu tento pojem definován není a v praxi slovo dezinformace často slouží k dehonestaci názorových odpůrců.
Autor: vláda
Datum předložení do PSP: 28.6. 2024
Hodnocení EM: 40%
Nechme však tentokrát dezinformace stranou a podívejme se na tu část novely, v níž se nově koncipuje hrazení koncesionářských poplatků. Mají za sledování veřejnoprávní televize a rozhlasu platit všechny domácnosti nebo jen ty, které mají doma televizi, jak je tomu dnes? Toť otázka! Vláda se rozhodla vyřešit ji způsobem, který ani její největší fanoušek nemůže prohlásit za elegantní. Platit bude každá domácnost, disponující přístrojem připojeným k internetu. Stačí doma jeden chytrý telefon nebo tablet a stáváte se poplatníkem ze zákona.
Rozšíření definice zařízení sice umožnilo relativně malé zvýšení televizních poplatků (ze 135 na 160 korun za ČT a ze 45 na 55 korun za ČRo), které ani neodpovídá jejich inflačnímu znehodnocení za oněch 15 a 18 let, kdy se nezvyšovaly, přesto však návrh vyvolal bouřlivý nesouhlas opozice i značné části veřejnosti. Na straně jedné je argument, že současná výše poplatků už nereflektuje výši nákladů za služby, které veřejnoprávní televize a rozhlas poskytují veřejnosti, na straně druhé stojí ti, kteří o jejich služby nestojí.
Spor to rozhodně není černobílý. Na tom, že lidé platí i za veřejnou službu, kterou nevyužívají, není nic mimořádného. Současně je však na místě se ptát, zda je nutné, aby Český rozhlas provozoval 12 celoplošných a dalších 14 regionálních stanic? Zábavné pořady nebo sportovní přenosy na České televizi by stejně úspěšně mohly odvysílat soukromé stanice. Podstatou veřejné služby by měla zůstat původní dramatická tvorba s vyšší ambicí než jen populární krimiseriály a hlavně kvalitní zpravodajství a publicistika bez pavlače pro kotelnici.
Smyslem koncesionářského poplatku pro veřejnosprávní média je, aby o diváka nemusely bojovat jako komerční vysílatelé. Reálně však namísto kvality veřejnoprávní média honí sledovanost a nelze očekávat, že za více peněz budou postupovat jinak. To přirozeně vyvolává nelibost na straně komerčních televizí. K nespokojencům se dále řadí ti, kteří veřejnoprávní média sice nesledují ale najisto vědí, že nejsou objektivní a pak samozřejmě lidé, kteří žádnou televizi nesledují, protože televizní přístroj z principu ani nevlastní.
K tomu, abychom tento spor rozlouskli, je dobré si připomenout, že veřejnoprávní vysílání vzniklo v době, kdy soukromé vysílání neexistovalo. Dnes máme tolik soukromých stanic, že je nedokážeme spočítat. Ba co víc, právě probíhá další televizní a koneckonců i rozhlasová revoluce. Stále více uživatelů přechází od lineárního vysílání k televizním nebo hudebním a podcastovým streamovacím službám. Měnící se zvyky publika a přechod audiovizuálního trhu k službám on-demand (na vyžádání), vládní návrh nijak nereflektuje.
Samostatnou kapitolou návrhu je nový způsob výběru poplatků od firem a podnikatelů. Rozhlasový a televizní poplatek mají platit v závislosti na počtu zaměstnanců, čím více zaměstnanců, tím více platí, nikoli tedy z každého rozhlasového nebo televizního přijímače, který používají k podnikání nebo v souvislosti s ním jako doposud. Fakticky jde o zdanění firem, v nichž zaměstnanci pracují v provozech, kde je obvykle sledování televize nebo rozhlasu vyloučeno, což přinese veřejnoprávním médiím další penízky navíc.
Veřejnoprávnost si řada lidí spojuje s poplatky. Ve skutečnosti to znamená, že fungování těchto médií upravují veřejnoprávní předpisy. Jiný způsob financování, včetně státního rozpočtu, z něhož jsou financovány i nezávislé soudy nebo NKÚ, by na tom nic nezměnil. Je jistě možné, že opozice tuto změnu navrhuje proto, aby měla po ruce bič na neposlušná média. Ono ale také záleží na tom, jak by financování přes státní rozpočet bylo zákonem nastaveno. Rovněž platí, že pokud se příští vláda rozhodne média veřejné služby dostat pro kontrolu, udělá to.
Prosté zvýšení příjmů veřejnoprávních médií, včetně inflační doložky pro jejich další automatický růst, není žádná tragédie, spíš promarněná příležitost ke změně, která jednou stejně musí přijít. Vůči divákům a firmám není fér, že budou platit daň za službu, z níž velká část veřejnoprávní není a bez problémů ji mohou obstarat soukromí provozovatelé vysílání. Tak jen doufejme, že postup proti dezinformacím se nezvrhne v boj proti chybným názorům, stejně jako vyváženost k pěti minutám pro Hitlera a pěti pro Židy.
Foto: Pixabay
Autor: Redakce EM
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
